Nový měsíc

monolog na první dobrou

Nový měsíc. Dnes začal. Srpen. Můj měsíc. Vždycky to byl můj měsíc. Na jeho konci mám narozeniny. Slavím další číslovku, loučím se s létem, vibruje ve mně nejistota ze září, z něčeho nového.

Nový měsíc je takový malý začátek. Možnost do něčeho se pustit. Ne, to nepůjde. Nemám chuť, vůli, sílu, energii něco dělat, zkoušet, objevovat. A tak, aby aspoň něco bylo, píšu tenhle text. Protože už dlouho nepíšu. Chybí mi to? Já nevím, někde v hloubce ano. Ale zase si říkám, kdybych opravdu chtěla, tak si na to přece ten čas vyšetřím. 

Žiju všedností - snídám bábovku, sleduji svoje dítě růst, jeho první pokusy o cokoliv, jeho úsměvy, jeho pády, jeho řev, čtu, čtu hodně, užívám si to, baví mě to, čtu, mluvím s lidmi, sleduji sociální sítě, nahřívám se na sluníčku, telefonuji, dám si sprchu, jdu spát.

Jsem u rodičů - obědy od mámy, táta jezdí s kočárkem, oddych od dítěte, lehátko a sluneční paprsky, klid, horká vana s bohatou pěnou, srazy s kamarádkami, co jsme spolu chodily kdysi dávno do škol. Užívám si to naše městečko, které vidím tak málo.

Všichni píšou - dvě sousedky z naší ulice teď vydaly knihu. Z toho jde na mě vždy taková marnost. O co se to tu já ne/snažím?

Koukám na strop, lustr hází úžasný obrazec, převařuji kojeneckou vodu, v noci šmátrám v postýlce po dudlíku, jím nezdravě a tloustnu, jsem víc odpočatá, nakupuji, vyřizuji resty. 

Takhle vypadá léto?

Manžel jezdí na víkendy. Denní dlouhé rozhovory přes WhatsApp.

Nájezdy příbuzných, aby viděli Modřinku.

Zastavování na ulici se známými mých rodičů.

Sousedka zvědavě vykukující - hlavně nenápadně, že - z okna.

Tohle je moje rodné město. (sem snad otazník ani nepatří) 

Srpen začal, a bude stejný jako červenec, a přece jiný, protože teprve prožívaný. A o to asi jde - prožívat. A to nejen tohle léto.