Je sobotní odpoledne, mrzne. Stojím nahoře na Václavském náměstí, koukám na
sochu koně a vybavuji si, jak jsem kdysi v dospívání četla v knihách, že
si zde, pod ocasem, lidé dávají sraz, hlavně mladí a zamilovaní. Teď jsem tu já a na
nikoho nečekám. A jsem za to ráda. Protože být celé dny s dítětem doma je
krásné, ale občas to chce vydechnout, odejít a být sám. Mým útočištěm často bývá anonymní
centrum Prahy.
Mám rande, na kterém budu jen já. Projdu se, prolistuji nejnovějšími
knížkami v Luxoru, zajdu do kavárny, dám si kapučíno a osvěžena po pár
hodinách v prostoru samoty se budu s úsměvem na rtech vracet domů.
Na nic zásadního nemyslím. Pozoruji. Cizince s jejich chutí vyčerpat
ze zdejších ulic co nejvíce, špinavé a zašedlé existence bez optimistického
vidění budoucnosti, propletené ruce zamilovaných, vitríny obchodů předhánějící
se ve velikosti poutačů na fantastické slevy.
V poslední době jsem v několika rozhovorech mladých, relativně úspěšných
holek slyšela stejnou odpověď na stejnou otázku. Kde se vidíš ve třiceti?
Budu někde s prvním dítětem. Ideálně i s otcem toho dítěte. Ani jedna
nemluvila o práci. Ne, jsou úspěšné, ale i tak se ve třiceti vidí s dítětem
a manželem. A já přesně tohle mám. A jsem za to neskutečně vděčná. Tak třeba
tohle mi letí hlavou, když procházím pražskými uličkami.
Být sama, neřešit čas, nemuset se pár desítek minut o nikoho starat, myslet
jen na sebe. Vnímat, že jsem, kdo jsem, kde jsem. Uvědomit si a posté poděkovat
za to, co mám.
Pozoruji oblohu. Bylo slunce, schovalo se, den se začíná ukládat ke spánku.
Je nejvyšší čas vrátit se domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat