Stránky

2017/01/21

Na rande

Je sobotní odpoledne, mrzne. Stojím nahoře na Václavském náměstí, koukám na sochu koně a vybavuji si, jak jsem kdysi v dospívání četla v knihách, že si zde, pod ocasem, lidé dávají sraz, hlavně mladí a zamilovaní. Teď jsem tu já a na nikoho nečekám. A jsem za to ráda. Protože být celé dny s dítětem doma je krásné, ale občas to chce vydechnout, odejít a být sám. Mým útočištěm často bývá anonymní centrum Prahy.

Mám rande, na kterém budu jen já. Projdu se, prolistuji nejnovějšími knížkami v Luxoru, zajdu do kavárny, dám si kapučíno a osvěžena po pár hodinách v prostoru samoty se budu s úsměvem na rtech vracet domů.

Na nic zásadního nemyslím. Pozoruji. Cizince s jejich chutí vyčerpat ze zdejších ulic co nejvíce, špinavé a zašedlé existence bez optimistického vidění budoucnosti, propletené ruce zamilovaných, vitríny obchodů předhánějící se ve velikosti poutačů na fantastické slevy.

V poslední době jsem v několika rozhovorech mladých, relativně úspěšných holek slyšela stejnou odpověď na stejnou otázku. Kde se vidíš ve třiceti? Budu někde s prvním dítětem. Ideálně i s otcem toho dítěte. Ani jedna nemluvila o práci. Ne, jsou úspěšné, ale i tak se ve třiceti vidí s dítětem a manželem. A já přesně tohle mám. A jsem za to neskutečně vděčná. Tak třeba tohle mi letí hlavou, když procházím pražskými uličkami.

Být sama, neřešit čas, nemuset se pár desítek minut o nikoho starat, myslet jen na sebe. Vnímat, že jsem, kdo jsem, kde jsem. Uvědomit si a posté poděkovat za to, co mám.

Pozoruji oblohu. Bylo slunce, schovalo se, den se začíná ukládat ke spánku. Je nejvyšší čas vrátit se domů.

Žádné komentáře:

Okomentovat