Je druhého ledna. Začal koloběh všedních dní. Muž šel do práce. S Modřinkou
jsme osaměly. Vracíme se do našeho holčičího rytmu dní. Sněží. V Praze sněží!
Poslední dny jsem po tom tolik toužila. A dočkala se. Všechno bude v pořádku.
Sníh mě přikrývá jako peřina poklidu.
Oslavit příchod roku v pyžamu, na balkóně, s prskavkou v ruce. S plápolající svíčkou na parapetu, se skleničkou sektu. Může být něco
víc? Když k tomu přidáte skvělého manžela po boku, v postýlce spokojeně
chrupčící Modřinku, které ty šílené rány nevadí, tak ne, nemůže být nic víc.
Dnes jsem přemýšlela o svých přáních, plánech, povinnostech, tužbách na
letošní rok. Nějaké tam jsou - chci něco vidět, zažít, prožít. Vím, že něco
pěkného přijde. Nebudu to ale letos usilovně hledat. Budu na sobě pracovat,
věnovat se Modřince, což je můj nejdůležitější úkol, a žít poctivě den za dnem.
Po přípitku jsem chtěla přendat kalendáře - a jeden mi zapadl za skříň.
Hrozně mě to mrzelo, ale muž to vzal v klidu. Vyndal obsah skříně - knihy,
krabice, šití, šperkovnici - rozšrouboval ji, odtáhl, vytáhl kalendář. A zase
vše vrátil zpět. Tak takhle jsme prožili první hodinu tohoto roku. Netradiční vstup.
Těším se, až Modřinka ochutná sníh, až bude sáňkovat, až budeme dělat
andělíčky, až jí zčervenají tváře, až postaví svého prvního sněhuláka. Díky
nový roku za tu zimní krásu.
Žádné komentáře:
Okomentovat