Venku je bílo. Z mrazu. Vzduch je tvořen chladem. Modřinka v kočárku
nabalená. Tichá. Zima mi dělá dobře. Zalézá se do mne. Studí a já mám pocit, že
něco prožívám. Poslední dny jsem otupělá. Ukrývám se do čtených příběhů. Vnímám
Modřinku, muže. Připravuji se na jarní odloučení. Vše je zdánlivě
v pořádku. Z komínů se valí oblaka tepla. Nahřívání rukou na kamnech
u babičky. Přitisknout záda na rozhicovaný radiátor u našich. Teplo je
důležité. Teplo mě zalívá, když mne Modřinka objímá. Jedna myšlenka vede k druhé.
Moc jich víří v hlavě. Myslím na vše a přitom na nic. Jsem chmýří
pampelišky stejně jako kapka rosy. Led je lesklý, lákavý a přitom nebezpečný,
opatrně na něm našlapuji, klouže to. Obalená kolečka od sněhu. Když v teple
pokoje roztají, stírám černou vodu s kamením. Iluze vždy roztaje rychle.
Je dlouhá zima, jsou dlouhé noci, brzké stmívání, hodiny zářících plamenů
svíček. Kdybych žila o něco dříve, dralo by se peří po těchto tmavých večerech,
vyprávělo by se. Pěna do koupele v dlani. Foukám na ni, rozpojuje se,
vzdaluje se, letí, proměňuje se v mokro. Je to jako mít sníh v bytě.
Žádné komentáře:
Okomentovat