Na židli

Sedí uprostřed pokoje na otáčivé židli. Měla by se zvednout a jít něco dělat. Napěchovat pračku barevnými kusy oblečení různých velikostí. Naplnit myčku použitým nádobím. Porovnat na gauči rozházené polštáře. Měla by vykonat tisíc drobných úkonů, které ji den za dnem ubíjejí. Už neví, kdo je. Včera se jí někdo zeptal, co dělá. Ptal se na její profesi. A ona si nedokázala vzpomenout, co že to před deseti lety dělala? Celou dekádu je doma - nejprve s jedním dítětem, potom s druhým dítětem. A teď s dvojčaty. Sedí uprostřed pokoje a její pohled lpí na bárbíně podivně zkroucené v kočárku pro panenky. Umělohmotná hračka má jen jednu nohu, tu druhou některá z holek už dávno urvala. Měla by ji konečně přilepit, píše si v duchu do svého nekonečného to do listu další řádek.

Anežka je ve škole, už chodí do první třídy, je to možný, Baru ve školce a Lída s Lindou si dopřávají vzácně sehraný dopolední spánek.

Pár minut, kdy nic nemusí (i když by měla!). Jen sedí, kouká do blba a snaží se najít v sobě sebe.

Nádech, výdech. Nádech. Ozve se pláč. Lindě vypadl dudlík. Snad ještě zabere. Snad ano. Aspoň ji to donutilo vstát z té židle a jít něco dělat. Po cestě z dětského pokoje do kuchyně stihne poklidit chrastítka rozeseta po celé zemi, složit plíny, porovnat boty v předsíni.

A taky zajít do špajzu. Neměla by - narozdíl od všech ostatních měla bych - ale udělá to.

Je unavená. Potřebuje zvládnout celý den plný dětských hlasů a požadavků.

Odšroubuje láhev.

Napije se.

Dvakrát.

Je jí líp. Přejde ke kuchyňské lince a zapne myčku. Za vzniklého tichého vrčení odchází do koupelny.

Těší se, že dnes třeba Anežka přinese první jedničku.

A že si večer bude moci dát skleničku.

Začne házet růžové oblečky do bubnu.