Stoly mého života

Mám nový stůl – poprvé v životě jsem se na jeho výběru podílela sama. A to mne přivedlo k tomu udělat si souhrn mých osudových stolů. Bude to k něčemu? Přijdu vůbec na něco, co se k nim váže? Nevím, sama se ráda nechám překvapit.

První stůl je v mém životě dodnes. Je to jídelní stůl v kuchyňském koutě, tam, kde jsem prožila dětství. Je černý, lesklý, jemný – celý život se mi líbil. Bohužel na něm vždy byl ubrus, a tak málokdy byl vidět. Vždy jsem si přála, aby nebyl zakrytý, ale mamka se bála, že by se poničil, tak se mi toto přání splnilo, jen když jsem měnila ubrus nebo na stůl dávala deku s prostěradlem, když jsem se chystala žehlit.

Druhý stůl se nachází jen o patro níž pod tím prvním. Je opět tmavý. Jeho kouzlo je v tom, že je ještě starší a hlavně je rozkládací. Rozkládal se vždy jednou ročně, na Vánoce. Děsně mne bavilo vysunovat z něj polici, která se pak do roztaženého stolu vložila. Takové kouzlo dětství, které z obyčejného dědova stolu udělalo ten štědrovečerní.

V mém rodném domě jsou ještě dva stoly – konferenční stolek, který nám s bráchou sloužil jako bunkr, když jsme okolo něj daly polštáře z gauče, a venkovní stůl na sezení, který voní po bramborách pečených v ohni a buřtech.

Poslední stůl dětství je u babičky. Tam se přiznám, že si nevybavuji jeho barvu, jak babička není, jezdím tam jednou za pár let, ale to, že na něm vždy byl vikslajvantový ubrus a takové kovové zástrčky, které ubrus přidržovaly, aby se nehýbal, na každé straně jedna, které mne hrozně bavilo vytahovat a zatahovat, to mi v paměti uvízlo. Velká věc vždy bylo pokládání nového ubrusu, hlavně jeho vyhlazování, aby na něm nebyly varhánky, než se svorky zasunou. Pod rukou cítím ten pocit dodnes.

V deseti letech jsem se osamostatnila do vlastního pokojíčku. Kromě úprku od bráchy to znamenalo i nový stůl. Ten stůl zažil všechny moje školní léta až do konce vysoké. A není to ledajaký stůl, protože ho vyrobil můj strejda, manžel maminky sestry, truhlář. A druhý strejda, manžel maminky druhé sestry, a taky truhlář, k němu vyrobil klekačku – tu jsem používala celá léta místo klasické židle. Dodneška mám ten stůl ráda a pokládám ho za svůj.

Pak byly stoly, které mým životem jen prolétly. Stůl v podnájmu, který mi půjčila Meda, kamarádka a spolubydlící. Jde o stůl, u kterého jsem napsala některé své texty, prožila zamilování a hrůzy mé první opravdové práce na plný úvazek.

V současném bytě, kde žiju už víc než dvanáct let, byly původně čtyři stol(k)y – a dnes sedí počet, ale všechny jsou jiné a často slouží i jinému účelu. Jeden jsme nepotřebovali, byl obyčejný a světlý. A tak, když jsme čekali Modřinku, darovali jsme ho bratrovi. Jemu a jeho tehdejší přítelkyni pak pár let sloužil jako kuchyňský stůl. Poté snad jako stůl na počítač v dalším bytě, a nyní nevím, kde a jestli vůbec ještě někde je. Druhý stůl byl po cizích lidech, jimž patřil kdysi byt, a ten se přesunul k mým rodičům jako stolek pod televizi, kde je dodnes. Konferenční stolek  - kovový se sklem – jsme odprodali zpět do IKEA, protože se nám nelíbil a byl pro děti nebezpečný. Místo něj máme krásný šedý stolek s dřevěnými nožičkami. Rozhodně je to (zatím?) nejhezčí stůl mého života. A já dodnes nezapomenu, jak ho manžel s malou Modřinkou skládali. To je dodnes stůl, který mi v tomto bytě dělá radost.

Pak bych mohla vyprávět o stolech, které mají děti dneska jako pracovní. Jsou obyčejné z IKEA, ale tím, že jsme oba, dva roky od sebe, kupovali z druhé ruky, máme k nim historky – první jsme si museli rozmontovat na chodbě, protože jsme neměli auto a potřebovali jsem ho odvést MHD. Když nás viděla prodejkyně, sama od sebe nám zlevnila o další stovku, protože to byl asi smutný pohled na dva dospělé, jak nemůžou odvést stůl autem, a takhle se na chodbě paneláku musí dvě hodiny lopotit. Druhý stůl jsme kupovali v den vysvědčení dcery. Známá vzala děti do jump parku a my jeli do studentského podnájmu, kde nám mladý kluk stůl předal. Naštěstí tedy jsme ho dopředu poprosili, aby ho rozmontoval. A za to jsme mu naopak my dali víc, než bylo dohodnuto.

A teď jsme na konci – tedy vracíme se na začátek, ke stolu, díky kterému píšu tento text. Je to nový jídelní stůl. Mohla bych kolem této výměny tolik napsat! Ale vlastně nemůže, ještě je tam hodně emocí, a spíše negativních, že to nejde. Jak všechno chce čas, tak i přemýšlení o stolech, jak vidím.

Jistě, našly by se další stolky – dětský stolek z IKEA, u kterého děti seděly a malovaly jako malé. Pracovní stůl, který byl neustále zavalený šanony. Stůl na koleji, kde jsem sledovala Dr. House. Stoly u tety, kam jsem jezdila na prázdniny, u kterých se nesmělo nikdy drobit a nás drobotinu to stresovalo. Ale ty mne nenapadly jako první. Přesto mne překvapuje, na kolik stolů jsem si vzpomněla a jak zajímavý věci o nich můžu říct. Věci, kterými se obklopujeme, tvoří náš život a stávají se součástí našich vzpomínek. Mysleme na to.