Čekání

Sedí na tvrdé lavici, v chladné chodbě, je tu ticho. Přišla dřív, potřebuje si to prožít předtím, než se to stane.

Než skončí kroužek. Než začne kroužek. Než dítě vyjde ze školy. U lékaře, než vás vezmou na vyšetření. Než začne koncert. Než začne fotbalový zápas. Než se naučí napsat B. Než pochopí dělení. A trojčlenku!

A to nemluví o těch prvních letech, kdy šlo zase o vývojové čekání – než vyroste první zub, než začne léz po čtyřech, chodit, než začne mluvit, než půjde do školky.

S dětmi se pořád na něco čeká a jí tím něco uteklo. Nepohlídala si, že nemůže pořád jen čekat – čekat, než bude moci být zase sama sebou, sama za sebe.

A proto je teď tady – na chodbě u soudní síně – a zase čeká. Protože potřebuje tlustou čáru, a jít dál životem aspoň chvíli sama, na nikoho nečekat. Rodina ji odsoudila, kromě právníka tu nikdo nebude. Matka: Nedělej to, kvůli dětem, prosím tě. Otec: Kazíš si život, sama se neuživíš, ve stáří budeš sama.

Když si na jejich řeči vzpomene, začne mačkat papírový kapesník v ruce. Ví, že oba mají pravdu. Bojí se budoucnosti? Ano, stokrát ano! A jak. Ale musí, musí odejít. Už si nemůže dovolit na nic čekat. Musí žít svůj život. I když ji všichni odsoudili, co je to ženskou, která tohle udělá. Musí jít, protože už byla loutka.

Sedí na tvrdé lavici, v chladné chodbě, slyší kroky, už přicházejí. Je konec čekání.

Rozsudek: Rozvedeni. Děti svěřeny do péče otce.