Úklid

Zase vytahuje vysavač, jako každý den. Dřív vysávala jednou za týden, dva. Teď klidně i dvakrát za den. Furt vidí smítka prachu, kde se berou? a proč je nevnímala dřív? Proč jí dřív tak nevadily a dokázala je přejít? To teď neumí. 

Je to tak uspokojivé – podlaha zbavená prachu. Nikde ani smítko, čisto. Tak jednoduché nastavit řád. Kéž by to tak šlo i v životě. Jenže nejde, jí to nejde. Bortí se jí, co dvanáct let budovala. Manželství, rodina, domov. Dřív naplněná slova pomalu splaskla jako pouťové balónky a teď už neobsahují nic. Jsou dutá, a tak se v nich už jen ozývá minulost.

Zašmodrchá se jí šňůra, vypne vysavač, ohlušující ticho, a jde kabel rozmotat. Tohle by potřebovala – rozplést minulé dva roky, kdy se to s Filipem pokazilo, a zkusit to napravit, aby byla rodina zase naducaný pojem, který hřeje. 

Začne vysávat v kuchyni, kde už nikdo nevaří, protože Filip chodí pro teplé do žaludku za tou, za tou – ne, nedokáže říct její jméno ani v duchu.

V tu chvíli jí to dojde, vysává podlahu, která už jí nebude patřit, byt je jeho. No ale kde ona získá novou podlahu k uklízení?

Ozve se rána, upustí vysavač, hučí, řve, je v šoku. Ona je taky v šoku, snaha o úklid v bytě nemá smysl, když není pro koho. Vezme klíče, zabouchne dveře a jde hledat svoji budoucnost, kde bude vysávat jednou za týden, dva.