Byla neděle. Nový týden na spadnutí, bylo třeba se na něj připravit. Vyžehlit košile Janovi, studuje práva, tak musí dobře vypadat, upéct buchtu, aby měli ke svačině něco dobrého a připravit si zástěru do kabelky. Už teď z toho byla unavená, a to teprve seděla v křesle u ranního kafe. Zase vstala v pět. Nemohla si pomoc, únava pro ni byla míň než možnost prožít ráno o samotě.
Vůně mleté kávy útočila na smysl čichu a na její hlavu zase útočil seznam úkolů – vyndat maso, aby rozmrzlo, udělá večer řízky, ať si je Vašek může vzít na kolej, namočit montérky, včera byl muž pomáhat na statku švagrovi a přišel špinavý jak čuník, co se rochnil celé dopoledne v bahně. Lokla si a užila si to. Turek na lačný žaludek. Není to zdravý, ale je to její radost.
Ještě když potkala Milana, tak kafe nepila. To ji naučil až on. Byla taková slípka z vesnice, nic neznala, neprožila. On si ji odvedl do okresního města! To dnes mladí, ani její děti, nechápou, ty už jsou na školách v Praze, co oni vědí o tom, jaké to bylo se z vesnice dostat do města a stát se paní ve vlastním domě. Nevědí nic.
Nebylo to jednoduchý, tchán byl přísný, náladový. Z ničeho nic se musela naučit vařit pro dva chlapy, kteří denně vyžadovali maso. Do toho hned přišel na svět Jan, a o jedenáct měsíců později Vašek. Byl to kolotoč, který se rychle točil. Těžký to bylo, ale krásný.
To teď už je to jiný, děti velký, jen na víkend přijedou, aby si vypraly a trochu na zahradě pomohly. A zase jsou pryč. Kdyby aspoň mohla být už doma a vše si během dne udělat, jenže ještě pět let musí chodit do práce. Zato její Milan, ten už si užívá celé dny doma. To jí ale k ničemu není, ženský práce on dělat nebude. Kafe ubývá, kafe stydne. Zavrzají dveře, muž vstává, je po klidu. Dopije poslední lok, vstane a jde pro to maso.
Žádné komentáře:
Okomentovat