To bylo tenkrát...

Čím jsme starší, tím více se v myšlenkách navracíme zpět, dál do mládí, dětství. Hezky to můžeme pozorovat u prarodičů, kteří vypravují, jak to bylo za války, před, po ní. Já tyhle historky vždy milovala. Sestřenice už protáčely oči, že se babička opakuje, že už to přece povídala (musím připustit, že to byla většinou pravda). Mně to nevadilo, ráda jsem si ty příběhy vyslechla znovu, posté. Jak se chodilo na zábavy. O hodném panu řídícím. Jak byl děda na vojně. Sesedly jsme se kolem stolu, dychtivě lokty přilepené k ubrusu a se zatajeným dechem naslouchaly. 

Tohle můžete zažít jen s prarodiči, protože ten přesgenerační vztah je úplně jiný oproti ostatním. Je tam takové zvláštní spojení, souznění, větší porozumění. 

Neříkám, že mne to občas už také nerozčilovalo, zejména v pubertálním věku, ale vždy jsem věděla, že je důležité dávat pozor. Že mi tím babička chce dát nějaké ponaučení či děda sdělit něco, co ho ovlivnilo. Ukazovali mi tím, jak je život složitý a přitom prostý, těžký a krásný zároveň. Dávali mi možnost vidět i jiné tváře sebe; mladší, krásnější, bez vrásek, zkušeností, své chyby, propady, své nejšťastnější zážitky. Seznamovali mne s atmosférou doby za protektorátu, anebo socialismu.

Teď už mi nezbývá než se spoléhat na svoje vzpomínky. Mohla jsem poslouchat více, mohla jsem si toho více zapamatovat, více se ptát. To už nezměním, tak jen pátrám v paměti po tom, co v ní uvízlo. A naštěstí je toho dost na to, abych nelitovala. Toho, že jsem si na ně neudělala více času, na jedny z nejdůležitějších lidí, které během života poznáme. Protože k nám patří, jsou naší součástí, proto je tak důležité je umět vnímat a naslouchat jim.

Pokud máte ještě tu možnost a babičku či dědu máte, zajděte za nimi, požádejte je, ať vám vypravují. Vy se něco dozvíte, oni rádi zavzpomínají a jako ten nejlepší bonus bude společně strávený čas. Moc vám všem přeji, ať si takových krásných okamžiků můžete prožít co nejvíce.