Karlův most, blíží se dvanáctá. Slunce mne chce pozdravit, tak se silně opře do mého černého kabátu, až ho musím rozepnout. Teď mne zdraví i vítr, který mi proběhl vlasy – pošeptal mi, že...ale to bylo jen pro mne. Pokud jsem zatím úsměv na tváři neměla, teď už se objevil určitě. Usmívám se na všechny turisty s fotoaparáty, kteří se mi pletou do cesty a já jim zase do záběru.
O kousek dál stojí větší hlouček lidí a se zaujetím naslouchá skupince mladíků, kteří vyhrávají na roztodivné nástroje. Malá černovlasá holčička jim háže drobné do připraveného klobouku. Ještě slyším jejich poděkování, ale to už se posouvám s davem dál. A už je to tady – pokaždé na to čekám – flašinet. Vybaví se mi Neruda se svými povídkami a jejich úžasnými postavami, které tady žily a určitě žijí i teď, jen je už nikdo neumí tak krásně zachytit.
Na konci mostu začínám propadat panice z toho zvětšujícího se davu. Ale stačí projít pár uličkama a najednou ticho, nikde nikdo, to je krása. Jen tak bloumám, úplně bez cíle. A hle, najednou jsem u divadla, jehož zlatou kopuli prostě nelze přehlédnout. Nohy začínají pobolívat, popruh od kabelky se zařezává do ramene. Chuť na osvěžující nápoj se dostavila, tak vklouznu do nejbližších otevřených dveří.
Kavárna. Kromě obsluhy tu nikdo není. Sedí se tu pohodlně, v jednom z těch stylových křesílek. Zvony oznamují pravé poledne. Schválně, kdo z vás právě zasedl k rodinnému obědu? Popíjím nealkoholické Mojito. Vyhrává příjemná muzika a z ulice tlumeně doléhá zvuk projíždějících tramvají. Koukám z okna, čtu, píšu, čekám.
A tady končí moje nedělní chvilka. Moje soukromá mše. Je nutné se vrátit do reality a plnit úkoly.
Krásnou neděli všem!
Žádné komentáře:
Okomentovat