Vybojoval si ji. Stálo ho to spoustu sil, ale dosáhl svého. Postavili ji sem. Je čerstvě natřená, ještě voní lesem. Je hnědá, lesknoucí se. Umístili ji pod kaštan, ať je ve stínu. Když s tím tak ten děda nadělal, myslí si. Ty jeho věčné stížnosti, že si u hřbitova není kde sednout, otravovaly všechny.
Nejdříve ho ignorovali, jeho dopisy vyhazovali, telefonáty pokládali. Ze začátku se tím snad i bavili, pak je to omrzelo. Nakonec mu ji tedy přislíbili. Peníze v rozpočtu ještě byly, stejně se musí vyčerpat, tak co, alespoň bude od chlapa pokoj. Tak ji sem dneska přivezli, složili, přišroubovali a odjeli.
Od té doby tam stojí, už deset let. Barva se dávno oloupala, dřevo seschlo, je počmáraná. To ale vůbec nevadí. Babičky jsou rády, že si tady mohou odpočinout poté co ometly hroby a vyměnily vodu ve váze. S ostatními proberou jakou mají radost z vnoučat a že je v noci pobolíval pravý kyčel, určitě bude pršet. Mají rády ten chládek, který poskytuje strom. Chvilka oddechu, možnost načerpat síly, než se zase vypraví na cestu dolů do údolí, do města.
Nikoho už ani nenapadne, že tu lavička dříve nebyla. Když se starousedlíků zeptáte, jak je tam dlouho, tak vám odpoví, že co jsou živi, tak ji pamatují. Copak to jde, aby na takovém místě nebylo kde se posadit? Nechápavě zakroutí hlavou, ach ti dnešní mladí.
Lavička. Všem slouží, všem je k užitku. Jen toho starého pána, který ji prosadil, tady nikdy nikdo sedět neviděl.
Žádné komentáře:
Okomentovat