Pajdavá Mary

Kdyby Mary věděla, že se dožije jen devětačtyřiceti let, změnila by svůj život? Méně času by prospala, dříve se vdala, aby měla naději dočkat se vnoučat, méně se hádala, více tancovala. Méně se bála, více se radovala. Asi takto? 

Jenže Mary to nevěděla, protože nikdo nevíme, jak dlouhá je naše svíčka, a jak rychle vyhoří. Mary o konci přemýšlela jen v mlze a útržkovitě. Jednou, umřu, rakev, černé šaty, ruce přes sebe, mezi ně zapletený růženec, peníze stranou na pohřeb, kdo zdědí dům, co je po smrti, nic, něco? Asi takto. 

Mary byla obyčejné děvče, které se narodilo s jednou nohou kratší, a to o dost, že se přes léta snažení a mučení jejího těla lékařům tu propast doplnit nepodařilo. Protože kulhala, pajdala, znal ji každý. Pajdavá Mary. 

Mary byla od přírody extrovertní, ale neměla šanci to zjistit, když od mládí za ní děti běhali, smáli se, nahnilá jablka po ní házeli. Dospělí cukrátky překrývali zhnusení a lítost. A především Bohu děkovali, že se jim takto postižené dítě nepřihodilo. 

Mary měla tátu a mámu. A sestru. A ještě jednu sestru. Byla nejmladší. A taky nejmenší. A taky nejhubenější. A ještě k tomu to kulhání. Kdo by si s ní hrál? Není se co divit, že Mary svoje dětství za šťastné nepovažovala. 

O to více si vychutnala manželství. O to více, že i když o tom snila, nikdy doopravdy nevěřila, že ji, Pajdavou Mary, by si někdo vzal. A přece se našel. John, myslivec. Miloval zvířata a těch poraněných mu vždycky bylo líto. A Mary byla taky taková zraněná laň. Svůj život zasvětil péčí o ni. 

Mary ho za to milovala tak jako žádná jiná žena svého muže. Denně mu vařila teplá jídla, nezatěžovala ho drby z obchodu, vždy bylo doma uklizeno. Porodila mu tři syny. Johna juniora, Marka a Eliho. 

Pro kluky byla Mary nejlepší máma na světě. Usmívala se, výprask jim dala málokdy, její náruč byla měkká a vždy otevřená. Když byli chlapci úplně malí, tak její zkrácenou nohu nevnímali. Brali to jako skutečnost. 

Mary byla na samotě v lese, kde našla její vybudovaná rodina útočiště, spokojená. Rozuměla šumění vody a prohánějícímu se větru mezi stromy v lese. Proto, když uvízla v nalíčené železné pasti, a věděla, že umírá, nesmutnila. Poznala, že žila krásný život navzdory postižení. Že měla víc než kdy doufala. A teď jen přišel čas, kdy si pán nejvyšší přišel pro svoji odměnu, její duši. 

Na pohřbu bylo třiadvacet lidí a duchovní, pět z nich plakalo z opravdové bolesti srdce. Když tohle po sobě člověk zanechá, nemohl prožít nedůležitý život.