Philipův obyčejný den

Byl to den obyčejný. Stejně nudný jako včerejší noviny. Nikoho nezajímalo, jak ho Philip prožívá. Na oplátku, dlužno říct, zase Philipa nezajímalo, co se ve světě děje. Umřel-li papež, zastřelili-li prezidenta či vybuchla sopka, nic z toho Philip neví a nedozví se. Nemá televizi, internet si taky nezavedl. Noviny nekupuje, rádio má rozbité. Takže celý den prožívá jen sám se sebou. Provádí každodenní rutinu.

Vstane v osm patnáct, když jeho spolubydlící odejde z bytu. Vezme ze skříně povlak od polštáře naplněný drobnými kusy špinavého prádla z uplynulých čtrnácti dní, a jde do koupelny. Postupně vytahuje trenýrky, trička, tílka, košile a hází je do pračky. Provádí to se stejným zaujetím, jako mág, když vytahuje králíky z klobouku. Philip se opravdu soustředí, snaží se si vybavit, kdy je měl na sobě, kde v nich byl, jaký den na tom konkrétním černém nátělníku ulpěl. Když je pračka dostatečně naplněná, zastrčí poloprázdný povlak pod umyvadlo, dneska to vypadá na ještě jednu várku, musí prát častěji, slibuje si, jako pokaždé.

Sehne se pro pixlu vedle pračky, vytáhne jednu gelovou fialovou kapsli, hodí ji do příslušného otvoru, zamáčkne víko, navolí svůj jediný používaný třicetiminutový program a zapne start. V tu chvíli zašustí voda a pračka začne vyhrávat svůj půlhodinový koncert.

Philip přejde kolem umyvadla k toaletě. Vykoná potřebu, vymění prázdnou ruličku papíru za novou. Pak si stoupne před umyvadlo. Hledí na sebe do zrcadla. Lehké kruhy pod očima, unavené oči, bledá pleť. Má tak nevýrazný obličej, že když skloní hlavu, aby si nandal na kartáček pastu, zapomene, jak vypadá. Bílá hmota se plazí na zelených štětinách ultra soft kartáčku švýcarské značky, vše je tedy připraveno k ranní hygieně. Philip si čistí zuby, poslouchá hukot pračky a na nic nemyslí. Po zubech si rukou projede vlasy, hřeben na jeho krátký sestřih netřeba, opláchne si chladnou vodou obličej a nakonec tohoto ranního rituálu se na sebe zašklebí.

Vejde do pokoje, vytáhne sušák na prádlo, přenese ho do středu pokoje, kde ho rozloží. Potřeboval by nový, tomuhle už chybí šprušle, a z těch zůstavších jich je dobrá polovina zprohýbaná. Odkloní pohled od sušáku, přejde k šatní skříni, ze které vytáhne šedé boxerky a černé ponožky. Shodí ze sebe noční úbor - volné pruhované kalhoty a bílé bavlněné tričko - natáhne boxerky, pak rychle ponožky, už ho studí  nohy. Ze židle vezme rozšpiněné šedé tepláky a šedé tričko. Vypadá to jako cvičební úbor, ale holt se mu to zrovna tenhle týden tak sešlo. Sotva se obleče, pračka dopere. Jsou spolu za ty roky dokonale sesynchronizovaní.

Philip se vrátí do koupelny, prádlo vytahá z bubnu do plastového koše a ihned uvolněný prostor nahradí druhou polovinou špinavého prádla, tentokrát včetně povlaku na polštář. Kapsle do přihrádky, otočit kolečkem a zmáčknout start. Už za zvuku druhého koncertu se vrací s košem do pokoje. Mezi pokojem a koupelnou je předsíň s kuchyní v jednom. Zastaví se tu, aby zmáčkl rychlovarnou konvici.

V pokoji si položí koš na židli, aby se nemusel ohýbat až k zemi, a pečlivě bere kus po kuse vyprané oblečení do ruky. Ohnuté obrátí, slepené roztřese a až pak pokládá přes sušák. Naplní tři šprušle, když cvakne konvice. Dojde si připravit čaj. Velký bílí hrnek, pytlík zázvorového čaje, zalívá to horkou vodou. Z lednice ještě vyndá žervé a džus. Toho se hned napije. Přímo z krabice, jen rozšroubuje uzávěr. Je jablečný, jeho oblíbený.

Vrátí se dověsit prádlo. Pak zpět do kuchyně, dopřipravit si snídani. Z horní poličky vyndá krabici s knäckebroty, z příborníku vytáhne stříbrný nedokonale vyleštěný nůž. Namaže tři suchary tenkou vrstvou žervé. Aby chleba změkl, a přitom nebylo pomazánky příliš. Vytáhne vylouhovaný pytlík čaje, který vyhodí do odpadkového koše. Ten v současnosti tvoří igelitová reklamní taška, jelikož kýbl minulý měsíc praskl, a zatím ani on ani spolubydlící nový nepořídili. Provizorní systém funguje dobře, Philip by se nedivil, kdyby u něj zůstali.

Stojí u linky, ukusuje a srká horký čaj. Pračka stále pere. Jinak je ticho. Jen od sousedky-důchodkyně slabě sní televizní vysílání. Ostatní nájemníci jsou v práci či ve škole. Má štěstí, bydlí v dobré čtvrti a v dobrém domě. Dostal se sem náhodou, Jacob mu to před třemi lety dohodil. Tenkrát se spolu hodně přátelili - to asi nejde říct, spíš scházeli po kavárnách a probírali obsah přečtených knih - ale už dobrý rok a půl o něm neslyšel. Jacob se mohl dát k námořnictvu nebo se oženit a Philip by to nevěděl, takže ne, přátelé nebyli.

Doprala druhá pračka, Philip dorozvěsil prádlo, akorát mu vyšlo místo na sušáku. Pak zahladil stopy po uplynulé noci a ránu. Přenosil z postele knihy, nad kterými v noci usnul, přikrývku přehodil a ledabyle uhladil, opláchl hrnek, ještě jednou se napil džusu, a pak ho vrátil do ledničky. Do koupelny vrátil plastový koš, podíval se do zrcadla, jestli mu u pusy nezůstali drobky, a zhasl tam. Z komory vzal koště a zametl všechny místnosti. I v pokoji spolubydlícího Izáka. Izák byl chytrý student fyziky a velký bordelář.

Nakonec se Philip vrátil do svého pokoje, prošel mezi postelí a sušákem k oknu. Otevřel ho, vyklonil se z něj. Zjišťoval, jaké je počasí a stav červeně na střechách. Po pěti minutách a třiceti vteřinách se do něj začala dávat zima, a tak okno zase zavřel. Sedl si na postel, přemýšlel, co bude dělat. Nic ho nenapadalo, cítil se dost unavený, šel spát pozdě, ale věděl, že teď by stejně neusnul. Vzal tedy z poličky náhodnou tlustou knihu, která měla na hřbetě bílou polepku veřejné knihovny. Opřel se o čelo postele a půl hodiny si četl. Dostal se do příjemného tlumeného stavu. Odložil knihu, přetáhl přes sebe před chvíli ustlanou přikrývku a do dvou minut usnul.

Probudil se v půl jedenácté, došel si na záchod, v kuchyni si vzal tyčinku mars, jelikož dostal chuť na něco sladkého a nezdravého, a zase se vrátil do pokoje. Četl si do dvou. Pak vstal, vyhodil prázdný obal od tyčinky do igelitové reklamní tašky a napil se vody. Jen nadzvedl páku a napil se přímo tekoucí vody.

Vrátil se do pokoje, stoupl si přímo doprostřed místnosti a začal se lehce protahovat. Díval se oknem do dvora. Viděl, že venku začalo drobně popadávat. Zima se ještě neloučí. Konstatoval pro sebe. Ale toto konstatování nemělo žádný nádech zabarvení, ať už pozitivního či negativního. Philipovi bylo úplně jedno, jestli je teplo nebo zima, byla to jedna z věcí, co nemohl ovlivnit, tak proč se jí nechat rozházet.

Když se dost naprotahoval, převlékl se z tepláků do riflí. Tričko si nepřevlékl, jen přes něj přetáhl mikinu s kapucí. Vzal svoje žebradlo, zkontroloval, zda v něm má doklady, peníze a nějakou knihu a šel do předsíně/kuchyně. Sedl na botník, nazul si botasky. Z věšáku sejmul klíč a ručně pletenou šálu, kterou si omotal dvakrát kolem krku. Odemkl, vyšel na chodbu, zamkl byt. Začal scházet ze schodů, přestože bydlel v šestém patře a přestože v domě byl fungující výtah. Šel stále stejnou rychlostí, ne jako ostatní lidé, kteří s blížícím se koncem schodů zrychlují.

Philip se ocitl na ulici. Bylo tři čtvrtě na tři, čas na oběd. Popošel k tramvajové zastávce, počkal, která tramvaj pojede jako první, jela dvanáctka, a podle toho tedy určil cíl své cesty - obchodní centrum P.

V tramvaji si pohodlně sedl, teď ještě nejezdilo tolik lidí. Převážně ohnutí starci s hůlkou v jedné ruce a igelitovou taškou s reklamou blízko stojícího obchodního domu v druhé. Philip otevřel brašnu, uklidil do ní klíče a vytáhl paperbackové vydání Olivera Twista. Dickens nepatřil k nejoblíbenějším spisovatelům, které Philip měl, přesto ho po kouskách občas četl. Považoval Dickense za autora s velkou schopností ironie a vypravěče velkých příběhů. Nejlepší na jeho příbězích byl rozsah, žádná útlá knížka, co se přečte za večer, ale osud sirotka v celé jeho délce, včetně podružných i důležitých vedlejších postav.

Přečetl sotva pár stránek, když se tramvaj ocitla na požadované zastávce. Prošel nákupním centrem, ze zvědavosti nakoukl do dvou obchodů s oblečením, ale odešel, jak očekával, s nepořízenou. Samé předražené, nehezké, nekvalitní věci. To určitě nosit nechce, raději bude dál tahat svoje ošoupané rifle a sepranou mikinu.

V obchodech nebylo moc lidí, přišlo mu, ale je fakt, že je nějak zvlášť nevnímal. Philip najednou neměl hlad, rozhodl se tedy do vývařovny nezacházet a jen si v pekárně koupil rohlík s posypem sýra. Ukusoval a násilím rozžvýkával gumovou hmotu za pochodu na náměstí. Tady už lidí bylo více. Turisti. Rychle tudy prošel a zamířil do pobočky místní knihovny.

Neměl chuť si nic půjčovat, ale bavil ho klenutý prostor napěchovaný knihami. Jen procházel mezi regály a počítači. Přejížděl po hřbetech knih, občas nějakou nazdařbůh vytáhl, přelítl očima titulku a přečetl název, a zase ji zasunul. Po chvíli ho to přestalo bavit a tak přešel k tomu, co dělal nejraději. Zašel do regálu, kde byla asi čtyřicetilá žena s deseti kily nadváhy, stoupl si za ní a sledoval, jakou knihu vytahuje z regálu. Sám přitom dělal, že si prohlíží knihy před sebou, ačkoliv to nebyla pravda, protože Philip se snažil zapamatovat tu knihu, co drží oplácaná ženská v ruce. Když ji žena vrátila do regálu na své místo a posunula se o několik kroků dál, nahradil ji na místě Philip. Nebylo těžké najít hned napoprvé knihu, co ještě před několika vteřinami přebírala teplo ženiných prstů. Philip knihu našel, vytáhl, ani se nepodíval, co je to za titul, ale dal si ji do podpaží a šel do jiného regálu za nějakým jiným návštěvníkem knihovny. Když měl v podpaží tři knihy, přešel k výpůjčkám a knihy si po předložení identifikační karty vypůjčil. Teprve pak se podíval na tituly. Jistě, často to byly knihy brakové či takové, co ho absolutně nezajímaly. Ale všemi alespoň trochu zalistoval. Měl pocit, když tuhle svoji tajnou libůstku prováděl, že ty knihy utěšuje. Někdo se na ně zaměřil, ale nelíbily se mu, proto si je on půjčil, aby se necítily méněcenné. Navíc se mu už párkrát stalo, že se tímto způsobem dostal k zajímavým knihám, které by ho jinak jistě minuly.

Když Philip vyšel z knihovny, rozhodl se jet rovnou domů. Nějak ho dneska město nebavilo. Při zpáteční cestě už stál, jelikož úřední hodiny skončily, a tak se transportovala velká skupina úředníků v kostýmcích. Philipovi to nevadilo, četl si přebaly zapůjčených knih.

Vyšel do šestého patra, odemkl tichý byt. Věděl, že Izák tu nebude, po škole chodí brigádničit do zahradnictví. Philip se zul, sundal šálu i mikinu. Bylo mu teplo. Byl to jeho oblíbený okamžik - přechod z venku do bytu - to příjemné teplo, které ho v moment vkročení do bytu obalilo.

Z horního bytu se ozývaly housle, z vedlejšího stále televize. V bytě začalo být lehce šero, rozsvítil tedy alespoň digestoř. Lustr zatím ne, to už by značilo večer, a místnost by ztratila kouzlo, které za šera má. Je to zajímavé, že za jasného světla nás věci nevábí tak jako ukryté ve stínu, schované za něčím. Proč nás láká neznámo, tajuplno? Proč si myslíme, že je v něm ukryto něco, co stojí za pátrání, za naše toužení? Kdybychom se raději zaměřovali na péči o to, co máme, než o to, co nemáme, co možná nezískáme a co většinou za to vůbec nestojí. Philip se převlékl zpět do pohodlných tepláků. Pokoj byl krásně provoněn sušícím se prádlem.

Philip měl žízeň, vytáhl džus a dopil ho. Prázdný obal zmáčkl a vložil pod dřez, do igelitky na kartóny. S Izákem se beze slov shodli, že budou alespoň základně odpad třídit. Využil rozsvícené digestoře a na sporáku si ohřál včerejší špagety s rajčatovou omáčkou. Snědl to zase nad dřezem, přímo z hrnce. Hrnec i lžíci ihned umyl, utřel a uklidil na příslušné místo.

Příjemně zaplněný si dal sprchu. Setřel po sobě zašlapanou podlahu v koupelně, udělal si ovocný čaj a konečně si v pokoji rozsvítil. Vlezl do postele, nově půjčené knihy po pravém boku, rozečtené po levém a začal si číst. Brzy usnul. Po koupeli se to Philipovi stávalo často. Pak si zase četl. Prošel se po bytě. Četl si. Ležel a díval se do stropu. Díval se z okna. Zhasl. Rozsvítil. Poslouchal zdi. Stárnutí své kůže. Jestli náhodou nejde Izák. Nešel.

A pak bylo jedenáct hodin, vyprané prádlo téměř suché stále na sušáku, pár desítek otočených knih, a den byl pryč.

Philipovi uplynul den v tichu. Nepromluvil. Ani si to neuvědomil. Až teď. Zkusil pronést nějaké slovo. Ale jaké? Nic ho nenapadalo. Co se tak říká do ticha po promlčeném dni? Když není co říct. Vždyť není co říct!

Do Philipa jako by vplula nějaká nepříjemná energie, rázně přecházel pokojem. Sem a tam. Tam a sem. Sem a tam. Byly to výčitky. Že nic nedělal. Nekontaktoval některé ze svých známých. Nehledal práci. Nezašel na úřad. Nezavolal rodičům do Ó.

Philipovi bylo třicet dva a žil život poustevníka. Nedobrovolně? To se nedá říct. Tak řekněme, okolnosti ho donutily. A pak, když pominuly, Philip zjistil, že vyšplhat se zpět do svého života je moc náročné a složité, a tak zůstává stále v tomhle provizoriu.

Ví, že to takhle nepůjde pořád. Dojdou peníze nebo se z toho zblázní. Přesto den za dnem odkládá to, co musí udělat ze všeho nejdříve - vyhledat Clarissu.

Činžák, ve kterém Philip přebývá, je příliš daleko na to, aby byly slyšet kostelní zvony odbíjející půlnoc. To nic nemění na tom, že právě nastala.

Starý den umřel, ať žije nový! (snad konečně jiný)