Šedesát (Jubileum)

Otec slaví šedesát. Dneska. Zrovna jsem mu volala. Abych mu popřála. Seděl zrovna v autě, čekal na mámu, až vyjde z budovy, kde osm hodin denně myje nádobí. Popřála jsem mu. A že se má dobře. Připomněla mu. Ale ani nemusela. On to ví. Však sám povídal. Kdyby to tak ještě chvíli vydrželo. Hovor byl stručný. Jako vždy s ním. Táta. Muž s knírem, co chodí v zeleném. Rozhalenka, dlouhé kalhoty, vojenské boty. To je on. Chlap s názorem i smyslem pro humor. Chlap, co je citlivý a skolí ho každá rýmička. Ten, kdo vymýšlel nejlepší pohádky na dobrou noc. Ten, co nás každou neděli vyvezl na výlet. Šikovný kutil. Ten, co letos oslaví s mámou třicet let od svatby. Táta. Ten nejlepší. Přes všechny spory, názorové rozdíly a nepochopení, které jsme spolu za osmadvacet let měli. Otec, co přebírá podobu dědy. Děsně se do něj proměňuje, a po dědově odchodu ještě víc. Táta, který je stejný beran jako já. Táta, který rád pije pivo, jezdí gazem a miluje společnost. A taky ten, pro kterého je rodina základ. Má hodnotový řebříček, pevný jako skála a neměnný. Zítra oslavíme. Ty kulatiny. Když bude hezky, tak venku v altánu. Bude pstruh a brambor. A určitě ještě něco dobrého. Minimálně zábava. Že se sejdeme. Sjedeme. Z Prahy na Vysočinu.