Proměny reality

Po týdnu opět ve své realitě. Minulý týden jsem byla v té minulé. U rodičů. V rodném domě. V malém městě. Po půl roce.

Procházela jsem místnostmi; vybavovala si hodiny, co jsem seděla na klekačce a učila se z červených sešitů; koukala jsem s Modřinkou z okna, tak jako léta koukal děda (a házel nám jablko, cmundu); přejížděla prstem po poličkách, které jsem každou sobotu zbavovala prachu; hodinu ležela ve vaně s bohatou pěnou a jako před lety koukala nahoru na matné sklo okna.
 Silně jsem si připomněla svůj život od dětství do odchodu do podnájmu (odtud vnímám lehké narušení silných lan poutajících mě k tomuto domu, k tomuto životu, jako by se začala třepit). Spousta věcí, kterými jsem žila, jsou pohlceny minulostí, vytratily se.

Přesto to podstatné zůstává - rodina, přátelé. Teta, co vozí tuny sladkostí a sýrů. Máma, co má upracované ruce a neustále vyváří. Brácha, co je vtipnej a má plný pokoj štosů knih, papíru a prachu. Táta a jeho práce na zahradě a pes (který se proměnil v kočku - tak to v životě prostě chodí) u nohou.

To podstatné zůstává, ale proměňuje se. Spolužačce, se kterou jsme si celou střední školu posílaly vzkazy psané na papírové kapesníčky, se narodil druhý syn. Já jdu do knihovny a na náměstí - s kočárkem. Sousedka, se kterou jsme si hrály a křídou pomalovaly vrata od garáže (jak jsme za to dostaly vyhubováno!), sedíme v kuchyni, kolem nás se batolí naše děti a mluvíme o příkrmech.

A najednou zase tady, v Praze. Sedím na svém místě, kde většinou píšu, koukám z výšky okna sedmého patra na převážně červené střechy rodinných domů a snažím se v sobě najít výhybku, abych se naladila na svůj život. Včera jsem chtěla absorbovat manžela do sebe, jak moc mi jeho několikadenní přítomnost chyběla. V noci jsem po týdnu opět plnohodnotně, hluboce spala. Pomalu vplouvám do svého života. Tady je mi dobře, tohle jsem já, v panelákovém bytě, s malým dítětem, mužem a knihami. Tak to prostě je.

Hlavní je, že oba dva své světy mám propojené.