15.5.
Počtvrté v lázních, poprvé někde podruhé. Je to zvláštní pocit po
necelých třech letech vklouznout do těchto míst a plynule začít chodit na
procedury, do jídelny usedat pořád na tu samou židli u toho samého stolu - a
hlavně vést ty řeči o procedurách,
nemocech, odkud jste, kam jdete o volnu, co město, co počasí, co
koncerty...náročné, co vám budu povídat.
To, že jsou všichni o dvacet, třicet, čtyřicet let starší než já je něco s čím
počítám (a i když si tu s nikým nepopovídám, tak jsem za to ráda, protože
si uvědomuju, že uběhnout tři čtyři lázeňské cykly (který trvají v mém případě
zhruba 2,5 roku) a nebudu mít problém potkat zde lázňující své věkové
kategorie).
V ruce držadlo kufru, přes rameno taška s notebookem (a knihou a
diářem a peněženkou a kabely a a a - ženy, však víte) a nemyslet na to, že
odjíždím, abych se před Modřinkou nerozbrečela. Modřinka dělá pápá, poslední
pusa od manžela a sjet výtahem dolů.
V autobuse jsem si četla Barboru Štastnou a koukala fascinovaně, jak
se mění krajina. S přibývajícím počtem zelených kopců jsem se začala
těšit. Být v lázních je zvláštní fáze. Je to několikatýdenní dovolená, na
kterou vás poslala vaše nemoc, která vám jinak občas pěkně ztrpčuje život - je
to její odpustek.
Po úvodních procedurách - administrativních, lékařských, jídelních,
ubytovacích - přijdou ty pravé - koupele, masáže, bazény, cvičení. První den
jen jedna taková procedura je - je to jako ochutnávka, příslib, na co se těšit.
Procházím parky, všímám si lidí, vybavuji si známá místa. Na chodbách
lázeňského domu frčí křížovky a hraní karet.
Večer chci už být sama, zalézám do pokoje, pouštím si první díl Sedmilhářek
(jeden z restů, které za svůj pobyt chci smazat). A volám s mužem,
Modřinka se právě koupe, slyším, jak si tam spokojeně brebentí. Je to tak
dobře. Je mi dobře.
Dnes je to takový slepenec myšlenek, ale odpusťte, dlouho jsem nepsala,
snad to příště bude lepší.
Na závěr kousek z knihy Dobrá tak akorát od Báry Šťastné, který mě
dnes nejvíc donutil přemýšlet:
Americký psycholog Robert W.
Firestone tvrdí, že nejlépe v životě svého partnera známe asi po dvou
letech vztahu: „Po této době mají partneři za sebou dostatek zážitků a zkušeností,
ale ještě je neotupila vztahová rutina. Společný život nenahradilo soužití „vedle
sebe“. Ještě si nepřestali navzájem klást opravdové otázky a neztratili chuť se
o sobě něco dozvídat.“
Žádné komentáře:
Okomentovat