Sedím v pohodlném a stylovém křesle. Počítač spokojeně vrčí na malém
kulatém stolečku. Je to ideální místo na psaní. Hned když jsem v pondělí vešla
do tohoto pokoje, věděla jsem, že tady budu psát.
Z okna vidím vznášející se černé notičky, které demonstrují, že se
tento dům jmenuje Beethoven.
Dnes poprvé zažívám trochu zklidnění, pomalu přivykám lázeňskému rytmu. Mám
za sebou svojí druhou nejoblíbenější proceduru (pomalu tu před vámi rozkrývám
svůj žebříček:-)) perličkovou koupel. Bublinky poskakující kolem vás v plechové
vaně. Dorážejí na vaše stehna, ruce, záda, skotačí s nimi a svaly jsou z toho
vyplesklé a unavené.
Jaké dojmy z prvních dnů bych vám ještě sdělila?
Užívám si, že se pokoj otevírá kartou a nikoliv klíčem. Připadám si jako
filmová hvězda a kouzelník zároveň.
Překvapená jsem z toho, že mi Modřinka nechybí tak moc, jak jsem se obávala
(o tom, že ona to doma beze mne zvládne bez problému, jsem byla přesvědčena předem).
Ráno už mi dalo tělo najevo, že zpozorovalo nějaký proces - je rozbolavělé,
prozrazuje mi místa v těle, o nichž většinu života vůbec nevím, že je mám.
Připadám si jako na koleji. Sjela jsem během pár dní celé Sedmilhářky a u
toho snědla spoustu nezdravého jídla.
Probouzím se časně (což dokážu asi kdekoliv mimo Prahu).
Mezi dopoledními procedurami chodím do parku, čtu (a snažím se nevidět ty
muže pouze v trenýrkách a spousty maminek s dětmi) a snažím se
vnímat, že jsem tady sama se sebou, dělám něco pro své zdraví, pro to, abych
svůj život mohla prožít co nejlépe.
Jsem opojená, že mám v pokoji internet, jelikož jsem s tím nepočítala.
Něco vám prozdradím zase zítra, teď je čas na večeři.
Žádné komentáře:
Okomentovat