Otevřela dveře a hned byla naštvaná. Uslyšela řev a vzkypěla jí krev. Dítě
v ohrádce ubulené a muž bez zájmu zíral se zájmem jen na monitor, zase jel
nějaký trucky. Upustila kabelku na botník, počkala, až uslyší plácnutí dopadu.
Potom ohnula chodidlo, lodička jí plynule sjela z nohy. Prsty slastně
zavzdychaly z náhlé svobody. Nadechla se a vešla do místnosti. Nedalo jí
to a hodila naštvaný pohled po muži, i když to bylo marné, ani nezvedl oči od
zářící obrazovky. Vyndala syna z ohrádky a bílou plenkou mu setřela vše
špatné z obličeje.
Rozhlédla se po místnosti. Hračky se válely po podlaze spolu se zbytky
jídla. Vzdychla si, dala malého do lehátka a začala poklízet. Zároveň
přemýšlela, co udělá k večeři. Přitom by měl vařit on, taková byla dohoda.
Když přišel o práci a ona se měla kam vrátit, vypadalo to jako ideální řešení.
On půjde na rodičovskou dovolenou místo ní, budou moderní domácnost. Jenže to
bylo krásné jen zezačátku. To byla euforie. Po měsících doma vplula do vod
porad a namáhání mozku, večer natěšená utíkala domů za svými chlapci. První dny
překvapeně žasla, jak to zvládají v pohodě. Jasně, byl doma větší
nepořádek, ale to přecházela, nechtěla muže odradit, chtěla, ať si to užívají.
Jenže muže to brzo přestalo bavit hrát si celé dny s batoletem a starat se
o domácnost, začal si ubírat z povinností.
Byla z toho zoufalá, situace trvala několik měsíců a nebylo z ní úniků.
On práci nehledal, ona měla dobře placenou.
Udělá přírodní plátky s bramborem, jen rychlovku. Dala pánev na
plotýnku a pozorovala, jak tuk roztával pod náporem žáru. Jako ona, musela se
usmát, když s mužem začala chodit. Úsměv jí dlouho nevydržel, do myšlenek se
vrátila realita.
Vyjekla, překvapená z nečekaného objetí, začala rychleji dýchat. Jako
zvíře v ohrožení. Natáhl se pro sklenici, pošimral ji strništěm na tváři a
vrátil se k počítači. Jemu přijde vše v pořádku. Nebo to tak opravdu
je a ona to jen vidí zle přes černý závoj své skryté nespokojenosti? Celý den
tu jsou, malý a velký, spolu. Večer už asi potřeboval oddech, tak si sedl k počítači.
Nic se vlastně nestalo, tak co se stalo, že ona to vnímá takhle.
Vyndala maso na papírovou utěrku, tuk utíká do bezpečí savého papíru. Tak
jako ona by si přála utéct do bezpečí zdí bytu před kancelářskýma Matějovýma
očima. Tak a je to venku, brambory jsou měkké, poprvé si to přiznala.
Vyndává talíře, „večeře!“.
Žádné komentáře:
Okomentovat