Budím se v šest, na mne brzo, na pár minut procitnu, přiblížím se k teplu
druhého těla, upadnu ještě na chvíli do sladkého polospánku; myslím na
vlašťovky, na elegantní a přesný tvar jejich křídel, jaké to asi je, pozorovat
svět z nadhledu?; venku neprší, je jen zataženo, já přesto cítím vlhko
stoupající z lesa po ránu, podhoubí, našlapuji jemně po mechu, přichází
vzpomínka na dětství, nechuť brzo vstát, v lese chodit se slepenýma očima,
naštvaná, ale přitom skrytě šťastná, že vidím první paprsky pronikat větvemi
stromů, a oni tady vedle mne, máma a táta, s košíky, a nožem, protože
neočištěná houba do košíku nepatří!; procitám podruhé, muž vstává, vím tedy, že
mám ještě dvacet minut, na očních víčkách se mi spouští další filmový pásek z minulosti,
tentokrát nedávné, vidím, jak jsem objevila první zoubky u syna, přejíždím
prsten po růžové dásničce a vnímám dva malé hrbolky, něco nového roste, já
uvadám, upadám, padám pod tíhou drobných problémů; otevřu oči, nepotřebuji
budík, vím, že je potřeba vstát a vypravit dceru do školky a synovi nachystat
mlíko, začíná nový den, den, který se mi v ranním snění promítne někdy
příště, snad.
Žádné komentáře:
Okomentovat