Na pláži

Fouká vítr, nafukuje bundy, lidé vypadají jako zvířátka z kaštanů a sirek, slunce se schovává za mraky, ale občas se zvědavě podívá, co že to tam ti malí bláhoví človíčkové dělají. Moře mlsně ochutnává písek z pláže a na oplátku tam zanechává mušle. Hrad z písku, trochu se rozpadá, pohozený růžový kyblíček pomalovaný princeznami z Disney pohádky, nehraný smích dětí. Dospělí odevzdaně rozpláclí na dece, na písku, na trávě. Kdekoliv, jen zavřít oči a moci na pár minut opustit svůj svět. 

Je začátek léta, ale tohle je severní moře, tady se na opékání a lehátko vedle lehátka nehraje. Ne, tady je Irské moře, prázdná pláž, jen pár osob jako dekorace zabraňující naprosté samotě, vítr ve vlasech, šplouchání vody a oni dva.

On a ona, cizinci, na dovolené. Nedrží se za ruce, jen se letmo dotýkají rameny, náhodně, jak je zaboření do písku, vybočí do strany. Mlčí, vychutnávají si procházku, nebo si nemají co říct. Ona se sehne, sebere mušli, vlasy jí skočí do obličeje. Předá ji jemu. On dojde k vodě, která mlsně oblízne jeho polobotky, pečlivě lasturu umývá. Na dlani se leskne, je krásná. Za pár dní skončí položená na poličce ve žlutém paneláku v šedém velkoměstě. Zmatní.

Pláž je nekonečná, vymletá vlnami, tvrdá, přesto poddajná. Přijímá do sebe cizí sny, touhy, přání. Slibuje naději, aspoň na chvilku, než člověk místo její vlády opustí.

Přichází večer, slunce zachází, dvojice pláž opouští.