Zelené listy

Seděla u okna, dívala se skrz zelené listy květin, které celý život nesnášela, na osvětlenou Prahu. Byla noc, byla tma, brečela a ty květiny měla ráda. Protože byly jeho a on tu není, nebude, nikdy už nebude.

Její ruce se k sobě tiskly, silou nesmírnou, hledajíce jedna v druhé oporu. Tolik trápení, pláče, křiku, hádek, zbytečně. K ničemu to nevedlo, jen bolelo, srdce drtilo. Milovala ho a on miloval ji. Měli hezký život, každý by to řekl. I ona, jistě. Ale jen ona, on už tu přece není, tak jen ona ví, že za tím krásným životem, byla spousta malých velkých bolestí.
Nevidí, ale ví, listy jsou pokryté prachem. Slibuje si, zítra vezmu hadřík, namočím ho, otřu je, slibuje si. Jako včera, předevčírem.

Vidí šmouhy, díky slzám, díky sundaným brýlím, světla domácností vidí roztažené a roztřepené po okrajích. Tolik osudů, tolik bytostí, všichni prožívají to podobné, první schůzku, úmrtí rodičů, rozvod, svatbu, narození dětí, promoce, a přesto si nerozumí. A přesto jsou všichni sami.

Na parapetu je osm květináčů, maličkých, normálních, obřích, nikdy je nezalévala. Jeho to bavilo. Po ránu se štíhlou šedou konvičkou postával, zaléval, užíval si poklidný start dne, to ona neuměla. Vylétla z postele, hned začít rychle den, a tak před ní ráno vždy uteklo. Jak ráda by ho teď měla, to ráno, svého muže. Má jen ty zelené stonky v hlíně.

Ráno vyšlo slunce a jako první jeho paprsky olízly osm květin v osmi květináčích, smutně se krčících u popelnic. Během dne zmizí. Rozeberou si je lidé, kterým je kytiček líto, kteří se sem zrovna nastěhovali, lidé, kteří vdovu z devátého patra nikdy neviděli, i když ji často potkávají na ulici a říkají dobrý den. Květiny se stanou součástí nových rodin a hořkosladkých příběhů.