Valilo se na ni horko z hrnců, vařila oběd. Valilo se na ni horko z okna,
byl konec srpna. Valilo se na ni horko z těla, byla těhotná. Drsnou rukou
pohladila šaty, které ukrývaly osmiměsíční břicho. Břicho sebou zaškubalo jako
odpověď na laskavý dotek. Jako by už teď, ještě před porodem vědělo, že na něj
nikdo moc nemyslí, moc se z něj netěší a že nebude mít moc péče.
Soustředí se na dýchání, nádech, výdech, nádech, výdech, bude to dobrý,
nádech, nebude to dobrý, výdech. Nohy oteklé jako konve, těžké a bolavé, skoro
nevnímala. Bolavé srdce také ne.
Zamíchala omáčkou, hutná tekutina se poddala nátlaku dřeva. Tak jako ona se
poddala rodičům a vzala si Jozefa. Nelíbil se jí, ale aspoň vypadal
neškodně. Spletla se. Už za týden po svatbě jí to potvrdil ranami do těla.
Poprvé to bolelo hodně, hlavně uvnitř. Postupně otupěla. Čím víc ran, tím méně
bolesti. Zvykla si. Myslela. Jenže pak otěhotněla. Proplakala
hodně nocí.
Ztlumí plamen, teď už je potřeba dovařit to na mírném. Totéž udělala se
sebou. Utlumila se. Neexistovala, nepřemýšlela. Vařila, šila, vědra nosila.
Ruce zdrsněly, rysy zhrubly.
Au. Píchlo jí v břiše, až málem upustila tlakáč s brambory,
který přenášela z plotny na linku. Dítě v břiše ranami zevnitř bolestivě
zaprotestovalo. Dopadají na ni rány od Jozefa, a teď už i od toho vevnitř. Co s ní
bude, až budou na světě oba, budou v přesile. Určitě to bude kluk a Jozef
se postará, aby byl po něm.
Au. Píchlo v břiše podruhé. Praskla jí voda. Všechno začíná. Nic
nekončí.
Žádné komentáře:
Okomentovat