Uštípnutá sklenička

„Ty Jano, proč jsi pořád na mne taková,“ zeptal se Tomáš poté, co proběhla další, tento týden čtvrtá, hádka (i když Jana by řekla, že se nehádají). Jana se posadila na jejich novou, hořčicově žlutou, sedačku, složila ruce do klína a svým propleteným rukám odpověděla. „Já vím, že jsi fajn chlap, je mi s tebou dobře, jen už to není takový jako dřív.“ „Ale tak to je snad jasný, že to po těch letech nebude, ne?“ nechápal Tomáš.
Jana pohledem zůstala přikována k dlaním a snažila se to slovy vysvětlit, Tomášovi i sobě: „Když máš novou skleničku, která se ti dlouho líbila, opatrně ji bereš do dlaní a vzorně se o ni staráš. Po nějaké době ti zevšední, ale je tvá oblíbená, tak po ní saháš každý den a rád z ní piješ. Je to pro tebe symbol klidu, odpočinku, domova. Pak už o tom nepřemýšlíš. No a pak se stane, vůbec nevíš jak, prostě to jednoho dne zjistíš, že ta sklenka je uštípnutá. Nevěřícně na to koukáš, pořád nechápeš, jak se to mohlo stát, prstem ukazováčku přejíždíš po obvodu a ano v jednom místě je narušen, prst ti poskočí, je to tam.“

Tomáš si sedne vedle Jany, přidá svoji pravou ruku k jejím, pohltí je. „No a tady jsme asi teď my. Já to neumím vysvětlit, sama to nechápu, ale už o tom kazu na skleničce, mezi námi, vím a už na ni nedokážu koukat jako na dokonalou, něco se pokazilo, i když je to jen malá vada, tak moje mysl se soustředí už jen na ni a ten zbytek, tu celou krásnou věc, nás dva, nevnímám, jako by nebyla, i když je a pořád slouží ke svému účelu...a já nevím, asi plácám hlouposti, já sama nevím,“ Jana se rozbrečela. 

Jedna slaná slza dopadla na Tomášovu ruku, co přikrývala dlaně jeho ženy, a ta slaná slza rozechvěla tu chlapskou dlaň. Přiškrceně se zeptal, “Co s tím budeme dělat?“

Neodpověděla. 

Mlčeli a pomalu je pohlcoval večerní soumrak.