Mikulášská

Světýlka v oknech i na tújích v zahradách, obličej zabořený do šály, ruce do kapes, rychlé kroky. Jdu do školky, pro dcerku. Je už tma, půjdeme domů obezřetně, dnes chodí Mikuláš s andělem, ty Marušku netrápí, lehký strach je z čertů. Ruku mi silně tiskne, i když se tváří, že strach nemá, stačí, když kolem nás přejde muž v černé kožené bundě, hned se tep zrychlí. 
V půl páté chodíme ze školky často, ale dnes, když je den, kdy chodí nadpřirozené bytosti, je to jiný, to nás děsí i světla aut. Ve vzduchu cítím síru, povídám, snažím se nastolit tu pravou atmosféru. To teda ne, já ji necítím...já cítím kožich! Procházíme ulicí, povídáme si, šeptem, uslyšíme řinčení řetězů. Bojíme se, ale hezky to v nás trne.

Jsme u baráku, strčím klíč do zámku, cvakne, pustí nás dovnitř. Tam další tma a zima. Rychle rozsvítím, otočím uzávěrem, zatápět v kotli se mi dnes nechce. Maruška objeví košík, nechal ho tu Mikuláš, asi jsme se museli minout, byl tu dřív. Malý to nevadí, radostně vybaluje ovoce a sladkosti. Koukám na její radost, rozepínám si kabát, už se tu oteplilo, propadám se do smutku, rychle popadnu mobil, fotím ji, na památku. 
Za chvíli Maruška sní čokoládovou figurku, pustí si večerníček a na dnešní čertovské dobrodružství zapomene. To jen u mne čertík zůstává a stahuje mne k sobě dolů, do temnoty. Tohle mělo být jinak, první Mikuláš, kterého Maruška opravdu prožívá, tohle Jirka neměl dělat, měl tu být s námi, ne si takhle od nás odejít, odejít bez rozloučení, před měsícem, ve středu, navždy si to budu pamatovat, v noci, zanechal nám tu jen své studené tělo. 
Ozáří nás studená záře obrazovky a naše myšlenky pohltí pohádka, do které se s Maruškou ráda ponořím.