Bez prostoru

Rychle oplachuje talíře, aby je mohla dát do myčky. Jirka to nedělá, jenže pak o to častěji musí čistit myčku, a to je horší než zdržení s talířem. Chvátá, ruce chvátají, ví, že Madla se v pokojíčku začne za chvíli nudit. Včera slyšela, když šla z nákupu, část rozhovoru - Byla to jeptiška, šla na přechodu na červenou, asi chvátala na mši. - To se nedá si tohle hned nezapsat s tím, to by se mohlo hodit, co se stalo, světýlko zájmu zablikalo. Mami, proč mne neposloucháš, tahá ji za kardigan Madluška, já už chci na hřiště. Nebo mi pusť pohádku. Tak nic, teď ten motiv nemá čas rozvíjet. Zabouchne dvířka myčky, popadne Madlu do náruče, zatočí se s ní, kolotoč volá, vezmeme bundu a jdeme. Klíče, zabouchnutí dveří. Jsou venku.

Nakonec ta bunda nebyla potřeba, slunce už má sílu, odložily si je na lavičku. Naplňuje pískem formičky, odříkává říkanku bábovičko, poveď se mi a Madla je s výskáním odklápí. Nesmí si večer zapomenout zapsat zážitek z pekárny.

Všude plno, jen vedle tlustého, morbidně tlustého, chlápka bylo volno. Zeptala se, zda si mohou přisednout. No, přece vás nevyhodím, byla odpověď. Poděkovala a vysadila Madlu na vysokou židličku k jejímu babyccinu. Za chvíli přišel její filtr a další tlustý chlápek. V tu chvíli zpozorněla – přinesl krabici plnou buchet (do pekárny, která je vyhlášená svými buchtami!) a muži spolu začali hovořit – o mouce, postupu pečení, náplních. Přišla obsluha, nesla jim kafe. Jeden z mužů nabídl buchtu k ochutnání (bude to chtít v textu nějak zdůraznit, že jsou v pekárně, která buchty prodává), že spolu soutěží, kdo vždy upeče něco lepšího. Celá ta situace byla tak bizarní, až jí uvízla v hlavě, to by mohl být materiál na povídku! Večer usnula u uspávání Madly, ale dnes už si poznámky do počítače naťuká. Další bábovička se povedla. Ale to už Madla nevidí, odběhla na klouzačku. Zvedá se a jde ji jistit.

Někdy si připadá jako prázdná váza (Ano, Přátelé jsou její dospívání, tak stará už je.). Dřív viděla nápad v každé maličkosti jako je svítivě oranžové auto, které parkuje na velkém pražském sídlišti. Každý den, když jde okolo si ho všimne a říká si, komu to patří? Proč ta barva? Tady! A co ta zaplacená SPZka? Nebo ta včerejší esemeska od Moni – jsme na lyžích v Itálii, manželovi včera ukradli na terase lyže, i s helmou. Všichni jsou tady z toho v šoku, tady se přece nekrade. – kdo to udělal, a proč? A tady v luxusním středisku. Jak to dopadlo na skupinu kamarádů. Co teď drahá půjčovna nebo má někdo druhé lyže a půjčí? Dokázala by to zpracovat jako komedii nebo drama? (Bavilo by to někoho číst? A ji psát?)

Tak nakonec ty bundy přece jen využily, zatáhlo se a hned je chladno. Už musí Madlu přemlouvat, aby šly domů. Jinak nestihne uvařit večeři a malá se přetáhne a bude to zase děsnej večer.

Pípla jí zpráva, Jirka, jdu s klukama na pivo, přijdu v deset. Bezva, takže uspávat bude sama. Ale zase by pak mohla mít pro sebe chvilku u počítače, než přijde. Už jí to nevadí, tak mu odepíše, ať si tu užije. A ještě přidá smajlíka s pusinkou.

O dvě hodiny později zapne chůvičku a potichu odejde z dětského pokojíčku. S hrnkem čaje se svalí na gauč, na klín si položí notebook, krásně vrní, když ho zapíná. Než naběhne office, přemýšlí, co vše chtěla zapsat – a zároveň ignoruje kupu prádla a rozházené hračky, to prostě počká. Nějak jí ten čaj nedělá dobře, asi si na noc neměla dělat mátový. Pípne zpráva, Monča – lyže se našly! Dá palec nahoru. Hm, pomyslí si, to jsem si taky chtěla napsat.

Není jí pořád dobře, odběhne. Že by viróza? Vrací se k počítači, fakt chce dnes psát. Potřebuje to. A desátá se blíží. Ponoří se do stránky, rochní se ve slovech, jak by hroch v blátě neuměl. Ze soustředění ji vytrhne zachrastění klíčů v zámku. Ahoj, tak jak jste se měly?

Zase se jí udělá špatně od žaludku. A v tu chvíli jí to dojde. Je těhotná.

Pomalu zaklapne počítač, teď budou muset příběhy opět počkat, musí žít ten svůj.

Jirka si jde nalít panáka, ta dobrá zpráva se musí oslavit.