Dialog dvou žen

Máme sraz v kavárně Letec, S Jitkou jsme se domlouvaly hrozně dlouho. Nesu jí pár bodýček po Tomáškovi a Vášovi, snad jejich Helence budou. Vzala jsem ty nejhezčí a samozřejmě neutrální. 

Jsem tu první, sedám si ke stolku, ze kterého dobře uvidím, až přijde. A hlavně k takovému, u kterého nebude obsluze vadit kočárek. Já už naštěstí mám děti ve škole a školce, ale Jitka přijede s miminem, ta ho doma ani v žádném zařízení nechat nemůže. Díky tomu, že je na mateřské, se ale spolu můžeme vidět. Objednám si cappuccino a banana bread.

Užívám si zvuků kavárny – syčení páry, hukot kávovaru, cinkot lžičky o talířek, zvuk otevíraných dveří. A to už je Jitka, která se snaží kočárkem zatlačit dveře dovnitř, aby ji pustily dál. Vstanu a jdu jí pomoc.

Nastane klasický chaos – sem zajeď, sedla jsem si dobře, vyhovuje ti to, co malá, spí? Kabát si můžeš pověsit tam, ukaž, podržím ti tašku. Servírka u stolu, lístek, vybírání, Jitka jde k vitríně, vybírá si chai latte a mrkvový dort. Skoro šest minut to trvalo. Ale teď už je klid, sedíme proti sobě, mezi námi vůně kávy a pět let, co jsme se neviděly.

Chvilku hovor drhne, tak se vytasím s oblečením pro malou, Jitka si ho prohlíží. Dalších deset minut a půl kafe pryč. Konečně s cukrem v těle z dobrot na stole se dialog rozproudí. Mluvíme o všem. O tom, jak jsme tři roky sháněli byt na Letné, o tom, jak Jitka musela podstoupit dvakrát IVF, jak je ráda, že si pár let oddychne do práce, a že by se do téhle nejraději nevracela. No, umíte si představit, kolik toho na sebe hrneme po těch letech mlčení.

Najednou řekne Jitka něco, co mne zaujme. Marek, její muž, musí chodit nakoupit každý den. Každý den! I kdyby jenom pro žvýkačky. Asi se koukám udiveně, což přiznávám, jsem. No víš, pokračuje tedy Jitka, on si tím dokazuje, že na to má, že nebude hladovět, měl těžší dětství, matka moc nefungovala, pila a zapomínala nakupovat. Hele, já jsem si na to zvykla, už mi to ani nepřijde. Jen je to otravný, když třeba někde jsme, bavíme se a on si na to vzpomene třeba v jedenáct večer a stůj co stůj musí do večerky.

Aha, zmůžu se jen na takhle ubohou reakci. Jitka to ani nezaregistruje, potřebuje se vypovídat, dokud malá spí. Víš, on při tom myslí i na mne, zavolá mi, zda něco nepotřebuju koupit. Jenže se občas stane, že to neslyším, nebo prostě nezvednu hned, a to je pak naštvaný. To je horší.

Ach Jitko! Aby si se necítila tak blbě, taky přidám svůj problém s mužem. Víš, že vztahy nejsou jednoduchý, každý jsme nějaký. Víš, co zase vadí mne? Co vadí! Totálně vytáčí! Podle Filipa jsem hrozná matka, že nenechám děti večer vzhůru, ať se baví a mají něco z dětství. Jenže on si přijde z práce, kdy chce, a má s nimi zábavu. Že já letím zplavená, abych stihla družinu, kroužky, nakoupit, udělat s nimi úkoly, a svačiny, a logopedii, to nevidí. Já večer už prostě jen chci klid a ne aby se bavily skákáním mi po hlavě do půlnoci. A Filip to nevidí a neslyší, klidně je skoro uspané v devět znovu vytáhne z postele. Aby si jich prý dostatečně užil.

No nemáme to jednoduchý s těma chlapama vid, řekne Jitka, ale víc dodat nestihne, Helenka se probudila, křičí a tak ji jde uklidnit, než se začnou vrtět a rozhlížet všichni zákazníci v kavárně. Víc zásadního si už říct nestačíme, vše se točí kolem mrňouse. Zaplatím i za Jitku, pomůžu ji s kočárkem ze dveří a rozejdeme se – ona do parku, já na metro. Snad se příště uvidíme dřív než za pět let. 

                                                                    ***

Zapisovatelka příběhů sedí v kavárně, bedlivě pozorovala tuto dvojici žen, poslouchala útržky hovoru, vnímala hezkou písničku, co hrála do podkresu, a když za ženami zapadly dveře, otevřela notebook a přetavila viděné a slyšené v tento text. Kolik z tohoto příběhu slyšela a co si domyslela? To ví jen ona.