Zaujímám pozici psa s hlavou dolů, nebo střechy, záleží na lektorce jógy, a uklidňuji dech. Krev v hlavě, pnutí v podkolení ve snaze mít natažené nohy, a čekám. Čekám, až se myšlenky vypaří z hlavy, přeskupí nebo na jiné jógové kouzlo, které mi dnes pomůže zapomenout. Na to, jak mám skvělý život a přitom si na něj stěžuju. A jemu to vadí. Mně to vadí. Dětem to vadí. Všem to vadí. Všichni se ale tváříme, že to tak není, vše je v pořádku, dokonalý. Máme se, máme je, mají nás. Ale já se v tom ztratila, a teď se hroutím jako záchod z mariášových karet. Jo, to sedí, mám pocit, že padám do – však vy víte. A to mne taky štve, ani to neumím pojmenovat za použití jadrných slov. Nebyla jsem k tomu vychovaná, hodná holčička ošklivě nemluví. Vzdoruju všemu, ale ani s tímhle neumím hnout. Jak mám pak hnout s celým svým životem. Zatím hnu pozadím, propadne se do pozice kobry. Připadám si jak lachtan, co se plácá na suchu. Asi takovým lachtanem opravdu jsem, neumím se nadechnout a vykřičet co chci. Místo toho sípu a lapám, tápám, co že to vlastně chci. Shavasana, pozice mrtvoly, moje oblíbená poloha, ale dnes je mi z ní ouzko, je to pozice, co uzavírá lekci, a já mám teď pocit, že z ní nevstanu, ale zůstanu v ní celý zbytek života. Namaste, je čas jít domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat