Ráno

Je ráno, děti odešly do školy, vrátil se k ní do ložnice, paprsky slunce se protahují mezerami závěsů, a on neví, co má dělat. Měl by ji obejmout, vynadat nebo pomilovat? Neví, nikdy nevěděl. Celé desetiletí už tápe a je nejistý. On, co denně rozhoduje o lidských osudech v soudní síni, si neumí poradit se ženou. 

Už tři dny mlčí. Zase ho to zaskočilo, když to přišlo. Tři měsíce byla pohoda, předtím dva týdny mlčení, a teď je to tady znovu. Nadzvedne peřinu, vítá ho teplo, přitiskne se k jejím zádům. Tak rád by zavřel oči a byl v poklidném polospánku. Jenže i když nemluví, nebo právě proto, visí ve vzduchu napětí. Smutek a pláč. Kolikrát to ještě vydrží? Mít pro ni pochopení. Protože pro něj ho nikdo nemá. Je muž, jeho úkolem je být oporou druhému a ne se pitvat ve svých pocitech (stejně by to neuměl). 

Pod nosem ho zašimrají její vlasy, zhluboka se nadechla. Takže nespí. Ví, že má jen dvacet minut, než bude muset odjet na přelíčení, a zároveň ví, že na ni nesmí spěchat. Potřeboval by si projít ještě jednou materiály, dnes ho čekají tři první stání, samé rozvody, takže rutina, která pro jednotlivé účastníky rutinou není, naopak je to jejich nejbolestivější ztráta, i když ještě nedokážou vidět, že často je to to nejlepší, co se jim může dít. Možná se to stane i jemu, jim, vrací se mu myšlenky k aktuální chvíli. Přehodí ruku přes ženin bok, sevře ho úzkost. To by nechtěl.

Probudí ho ostrost světla a trhavý zvuk, vůbec nevěděl, že usnul, žena odhrnuje závěsy. Stále mlčí. Rychlý pohled na hodinky ho utvrdí v tom, že mlčení bude pokračovat i večer, nemá čas to teď už řešit. Zavrzá postel, musí už koupit novou, tohle je strašný, a vstane. Košile, kravata, sako a batoh s počítačem přes rameno, musí běžet. Řekne to. Musím běžet. Odpověď nedostane, nečekal ji.

Už při čekání na výtah ví, že pracovní část dne bude ta nejjednodušší. Žena zvládne přivést děti domů z kroužků a dát je ležet. Už ve výtahu ví, že nebude chvátat domů, zajde si po práci na zahrádku, na jedno. Dvě, tři. Už při otevírání vchodových dveří ví, že budou čtyři a domů se vrátí pozdě v nepříjemné náladě. Už při nasedání do auta ví, že to večer bouchne a bude hádka. Už při stání na křižovatce ví, že to bude zlý.

Jenže netuší, že takhle zlý to bude naposledy a za pět měsíců ho kolega, se kterým dnes na to pivo půjde, rozvede během dvaceti minut. A až půjde od soudu, tentokrát jako pacient a ne lékař, divný pocit to bude, uvidí na zdi citát od Dalajlámy – Že nedostanete v životě vždy to, co chcete, je někdy obrovské štěstí. Ta věta mu dá naději. Další ráno se probudí a bude mu pod peřinou zima.