Tělo

Na chvíli mít nehmotné tělo.

Nepoznat tuhle všechnu bolest.

Nebolet.

Rozpor: cizí ruce pomáhají, ale i ubližují.

Dotýkají se.

Bolí to.

Strhávají oblečení.

Otírají přirození.

V hlavě vzpomínky

na umírající pokoj starých babiček.

Pleny

Mycí pěna

Sestry v úboru

Vykázání na chodbu

Smutek

Teď já nemohoucí.

Teď se to děje mně.

Teď to prožívám já.

Zase.

Nechci.

Najednou je všechno jinak.

Chci zase žít.

Venku – obejmout děti, vystavit obličej slunci, napít se horkého čaje.

Jít a žít podle svého.

Závěs kolem lůžka

Hadičky a pípání přístrojů

Chci banální věci, které jsou pro nemocného zlatem.

Nekonečné odběry přinášejí rozpíchané ruce.

Kanyla prorostlá s tělem.

Přežívám.

Nevnímat, co se mi to děje.

Jinak se to nedá.

Až to skončí, (a ono to skončí, i když tomu teď nevěřím)

v hlavě to prožiju ještě mockrát.

Ať to skončí,

prosím.

Prosím!!

Nejsem to já, jsem jen tělem, které musí ošetřit.

Chovají se lidsky, ale i tak jsem jen objekt jejich práce.

Nemůžu to vydržet.

Kolik chvil v životě člověk musí prostě jen přežít.

Aby se mohl nudit a zbytečně hádat s blízkými.

Proč si nejde vážit toho co máme – častěji a víc.

Přijde dočasné vysvobození – 

usínám.