Probudí ji klapnutí dveří, šel si zaběhat. Nechá zavřené oči a vychutnává si ticho. Tohle je její jediná chvilka, kdy je sama se sebou. Ráda by ještě spala, ale o tuhle chvíli se připravit nechat nemůže. Nepodívá se na notifikace na mobilu, ví, že jich je tam dost. Každý den má každý potřebu si posílat zprávy. To nechápe. Ona, když nemusí, tak to nedělá. Na druhou stranu zase všechno lepší než telefonování. To úplně nesnáší.
Ještě víc nesnáší jeho v těch běžeckých elasťákách. Víc nesexy oblečení na mužích snad neexistuje. Zajímalo by ji, zda ho někdo vymyslel jako vtip nebo pomstu. Tohle přece nikdo nemohl myslet vážně, ne? I když muži jsou toho schopní – jde o praktičnost, odpor vzduchu, větru, vody, cokoliv, zrychlí tě to, její muž jí je schopný vykládat o tom hodiny.
Prvních pár let ho i poslouchala, ale jaksi funkčnost materiálů a nadšení nad novou funkcí funkčních hodinek ji nemohla bavit dlouho. Blbý je, že teď už ji nebaví ani Josef. Její Josef s plnovousem, vždycky jí připomínal toho z jesliček.
Myslela si, že jsou si souzeni, a to fakt ne proto, že se jmenuje Marie. Byla tak zamilovaná! A teď ji štve i tím, jak dýchá po běhu, cinká lžící o talíř a hvízdá si ve sprše. To nechápe. Nic se nezměnilo, žijí pořád stejně, a přitom se změnilo úplně všechno. Blbý je, že Josef to taky nechápe, podle něj, pro něj se nic nezměnilo.
Její matka to zase chápe až moc dobře, to by se vyřešilo, kdybyste měli děti. Ano, tak zní její univerzální odpověď, ať si stěžuje na Josefa, kolegyni v práci nebo na to, že přibrala dvě kila.
Vypije si kafe ve stoje u ostrůvku, dá si teplou sprchu a jde ven do zimy. Nesnáší únor, nejdelší měsíc v roce, i když má nejmíň dnů. Nesnáší, že se s Josefem necítí dobře, i když nemá důvod. To je asi to nejhorší, kdyby aspoň měla důvod – ale ono ne, on je úžasný jako vždycky…a přesto ji tak moc štve!
Naštvaně udělá krok a stoupne na zamrzlou kaluž – jenže už je pár dní obleva, a tak ji noha propadne křehkou vrstvou, která se jen na povrch tvářila silná. A takhle se teď tváří ona, že má muže, i když ví, že už ho nemá, už není její, už je to jiný, jen on to ještě neví.
Tak jako ona neví, co s tím. Ale ledy začínají praskat, i u nich doma, třeba přijde letos brzy jaro a vše ohřeje a ona zase uvidí jeho zalitého sluncem, třeba to bude dobrý, třeba to ještě jde zachránit. To teď neví, teď ví, že musí zatlačit do dveří, zapnout notebook a osm hodin zpracovávat faktury. Je to práce, vydělávat, je to práce, to manželství, je to práce, žít život. Dá si druhé kafe a jde na to.
Žádné komentáře:
Okomentovat