Cesta do neznáma

Když byla malá, říkali jí, nacestuješ se dost, až budeš velká. A ona tomu věřila, každé dítě věří přeci svým rodičům. Netrvalo to dlouho a byla velká. Dospělá, jak se říká. A necestovala nikam – peníze nebyly, vysoká škola byla. A hlavně nebylo ani s kým se na cesty vydat. A na sólo cestování, to ona nebyla. A tak žila, jako když krájela chleba; tenký plátky úspěchů střídaly zakrojené špalky nezdarů, a zbytek se jí drobil pod rukama. Chleba se nenaučila dobře ukrojit ani do třiceti. A umět žít neuměla stejně tak. Jen školu vystřídala nuda v open spacu.

Moje ulice

V jednom kraji, v jednom malém městě je jedna ulice. Vine se na okraji, má kopečky i spády. Můžete vjet tam, ale zpět ne. Jednosměrka, ve které stávala autobusová zastávka. A protože jsme v kraji, kde hodně sněží, stávalo se, že sněhu napadlo tolik, že musel přijet bagr a nákladní auto a sníh odvážet. Protože jinak by autobus neměl šanci odvést lidi ráno v 5.28 do práce.

(To byla doba, kdy práce začínala v 5.45 a končilo se ve 14.15. To už dneska není, protože se museli pak platit příplatky za práci v noci, a tak se dnes pracuje od šest do půl třetí. Ale vlastně i to už je jedno, protože maminka už je v důchodu. A hlavně zastávku přesunuli o ulici jinam. Možná právě kvůli tomu sněhu, nebo tomu kopečku, co do ulice vede. Kdoví.)

Na chvilku andělem být

Máchá rukama, nahoru a dolů, nohama, od sebe a k sobě, s vervou. Dělá anděla. Přivírá oči, padají jí do nich vločky. Přinášejí radost a studí. Maruško, nechceš už jít domů, podupávání bot a maminčin unavený hlas ji vytrhnou z radosti. Ještě chvilku, mami. 

Musí vstát, opatrně, tak aby neporušila andělíčka. Usměje se na vytlačenou podobu v zemi, povedl se jí. Obejde ho, udělá čárku do sněhu, to je svatozář, mami. Mamka se aspoň trochu pousměje. To jí vrátí radost a hopkavě jde chytit maminku za ruku. Vyrazí domů. 

Ticho neexistuje

Ticho v bytě. Neexistuje. Po ranním odchodu dětí do školy, zaklaply dveře a otevřel se pocit ticha. Ale ticho v bytě neexistuje. Tu hučí myčka, tu vrčí pračka, tu bublá konvice. Ticho neexistuje. Sedím za kuchyňským stolem a žádný stroj jsem do pohybu neuvedla – neperu, nemyju, nevařím. A stejně, ticho neexistuje. Do pravého ucha mi hučí motor ledničky. V obýváku uslyším motory aut, v koupelně kapající kohoutek, v ložnici pláč dítěte z ulice. Ticho neexistuje – alespoň to venkovní. To vnitřní jsem si vytvořila – pět let jsem nebyla. Netvořila, nepsala. Ale ticho přece neexistuje. A tak asi proto jsem teď tady s potřebou zase mluvit. Budu ráda, když se tu občas zase potkáme.

Jediný text za těch pět let, co jsem našla v počítači. Starý dva roky. Tak ho s vámi sdílím. A příště už aktuálně.

Lístek

Do ramen ji řezal popruh látkové tašky, který obsahoval únavný nákup v Bille, ruce jí mrzly, zase si zapomněla rukavice, zívla, chtělo se jí spát, už je stará, záda ji bolí, ale ještě pět let musí vydržet, pak už důchod a hodí nohy nahoru. 

Otevřela branku, zavrzala na pozdrav, otevřela schránku, vypadla z ní pohlednice, nestihla ji včas zachytit, dopadla do růží, které se pletly s plotem. Shýbla se pro něj, zase ty záda, bolest jí projela kříží. Snažila se zaostřit, od koho asi je, ale už bylo šero a na blízko dávno neviděla jako v mládí, pokrčila rameny, kdo jí asi může psát, lístky si posílala naposled s kamarádkou z tábora, vhodila ji do látkovky k jogurtům. V kapse kabátu nahmatala klíče a odemkla.

To je moje

První labuť na cappuccinu, bylo to v Emě, možná proto dodnes moje nejoblíbenější místo na kafe. Lehnout si do čerstvě povlečených peřin, jak zašustí a voní. Ponoření do horké koupele s bílými kopečky pěny. Nová kniha, její specifická vůně dřeva přinášející příběh. Propít se k chai latte, nápoj podzimu. Prstýnek na levé ruce, ráda jím točím, symbol spojení, které je nekonečné. Podélná jizva na břiše, dva řezy, které ke mně přivedly Modřinku a Ouška. Sledovat několik dílů oblíbeného seriálu za sebou, Gilmorky, Přátelé, pořád dokola. Bublinky ve skleničce šampaňského, ladný tvar sklenice, šumění, měnící se hra nápoje, symbol sváteční chvíle. Máminy vánoční ubrusy. Pohled na tváře spících dětí. Vzpomínky na maličké ručičky miminka, a jejich čistou vůni. Ranní návštěva lesa, s tátou na houbách. Oheň v krbu,  pohled do ohně tajemství prozrazuje. Prázdná stránka, která se zaplní mými slovy. Doba strávená přemýšlením nad dárkem, který druhému udělá radost. Sezení u radiátoru, žebra topení v zádech, pálí to. Pohyb v moři, sluncem posvěcené. Tělo po bolesti, když je zase dobře. Ranní probuzení bez buzení. Šaty, ve kterých si připadám křehká. On, až na konec světa.

Z oblak dolů

„Mamíííí, nudle, utříí.“ Martínek ubrečený, batolící se k matce. Ta s povzdechem vytáhne papírový kapesník z balíčku, který vyndala z boční kapsy přebalovací tašky. „Nemáš tak furt řvát. Nic se ti neděje. No, tak už nebreč. Nic se přece nestalo.“ V hlase ženy se mísí útěcha, naštvanost, odevzdanost a nuda. Popadne usoplené dítě, zvedne ho, dá mu letnou pusu na čelo a vrazí ho do kočáru. Přikurtuje ho, ať nemůže utéct, ulomí mu půlku rohlíku. Pravou nohou odbrzdí, a s tíhou prožitých posledních dvou let, zatlačí do kočáru.

Klid

Zachumlala se do teplého svetru, který si kdysi po nocích sama upletla, kde na to brala čas a energii, neví, teď jí trvá celé dopoledne, než se oblékne, ustele a namaže chleba s máslem k obědu, kdo by vařil jen pro sebe, toho si navíc užila v životě dost, a napila se čaje. Byl ještě horký, spálila si jazyk, ale nevadilo jí to. Pila pomalu, nikam nechvátala, neměla nic na práci. V pokoji tikaly hodiny. Hlasitěji než kdy dřív. Pomalu odtikávaly její zbývající čas. Který neměla čím naplnit.

Výčitky

Můžu ti vyčítat, že kohoutek pořád kape a dveře se nedovíraj. Můžu ti vyčítat, žes mne nevzal na lodičky, i když mi to slibuješ už pět let. Můžu ti vyčítat, že jsi proti nové pohovce, i když tahle mne svojí zelenkavou barvou tolik štve. Můžu ti vyčítat, že mi hned neodpovíš na zprávu, když jsi s klukama v hospodě.

Mlha

Ozval se zvonek, konečně. Tereza rychle shrnula sešity a učebnice do tašky, jen tužky v penále zachrastily. Dneska to bylo dlouhý, měli odpoledky. Rychle vyběhla ze třídy, musela být první v šatně. Nechtěla, aby jí Vopěnka zase sebral bundu. To by Hana nadávala, kdyby přišla bez bundy. Jitce by nic neřekla, ale jí jo. A to je Jitka o dva roky starší, už bude maturovat.