Panenství

Milena usíná ve své posteli, naposledy jako panna. Je jí devatenáct let a je na to pyšná, na to, že je ještě čistá. Když překonala poměrně krátké údobí kolem patnácti let věku, ve kterém se holky předháněly, která dřív, dávaly rady ostatním, které to čekalo a s úšklebkem či soucitným úsměvem pohlížely na ty zbývající, jejichž vidina ztráty panenství se nezdála v dohledné době reálná. 

Milena mohla lhát, tak jako spousta ostatních děvčat, a ony by jí ztrátu věnečku snad uvěřily, ale ona nechtěla, a i kdyby chtěla, nemohla by. Kvůli babičce. Bylo to dáno výchovou, od šesti žila u babičky. 

Babička Marie, tehdy již sedmdesátiletá, ji vychovávala, jak nejlépe uměla, a při svém věku a špatných nohách, operovaná obě kolena už měla, zvládala. Nebylo to snadné ani pro jednu. 

Každá žila v jiné době, jinak pohlížela na svět, ale co jim zbývalo, lepší než děcák, kde na jednu tetu připadá tolik dětí. Milena měla babičku jen pro sebe. Ráno vstala, dala vařit vodu, babička nakrájela chléb, usedly ke skromné snídani, pomodlily se, pak si lokly horkého kakaa a poslouchaly rozhlasové noviny. Patnáct minut ranní pohody. Babička neměla ráda spěch a na začátek dne kladla velký důraz, protože „ráno určuje den.“ 

Po snídani si Milena oblékla připravené oblečení, nikdy neremcala, i když chodila trochu nemoderně šacená. Vzala kartáč z poličky, stoupla si před babičku a nechala si zaplést cop. Tohle babička uměla, a jak krásně! Spolužačky záviděly a jak pyšně se Milena nesla, aby cop pořádně lítal, ze strany na stranu. 

Žily si takhle pěknou řádku let, až to vypadalo, že to bude napořád. Ale není, babička umřela. Měla hezkou smrt, doma, ve spánku, co víc si přát. Milena si toho byla vědoma, ale stejně, když ji ráno našla, zlomilo jí to srdce. 

Dneska byl pohřeb, a ona tím uzavírá svoji dětskou etapu. Odteď už je na vše sama. A jako symbol si vybrala ztrátu panenství. Stane se to zítra. S Josefem. Odtedy bude dospělá.