Spadané listí

"Petro, jsi to ty?" zeptal se váhavě mužský hlas.

Petra se automaticky otočila za oslovením. Před ní stál Honza. Honza Smetana. Narozdíl od něj ho poznala jistě hned. Navzdory vráskám u úst a kulatější postavě než si pamatovala z dětství. 

"Honzo! Ahoj. Kde se tady bereš?" konečně se trochu vzpamatovala. 

"Jdu navštívit známé." řekl neurčitě a přendal si aktovku, v které cinkla láhev, z jedné ruky do druhé. "A co ty tady provádíš?" dodal po malé odmlce.

Teď to Petře došlo! Stojí tady před klukem, do kterého byla před dvaceti lety zamilovaná. A vypadá příšerně, jen vyběhla na ulici ve starém svetru dětem nasbírat nějaké listí. Panebože, to ale musí mít ránu. A zrovna před ním!

Lehce zakroutila hlavou. Co blázní, vždyť od základky uběhlo tolik vody, a je vdaná, a má Lenku a Jitušku, tak co blázní?

"Ale děti potřebují na výtvarku nějaké lupeny, tak jim je hledám."

Honza se usmál.

"Není jim dobře, jinak by si je nasbíraly samozřejmě samy." Proč má potřebuje je obhajovat? Vždyť to Honzu ani nezajímá.

A taky, že ne. Honza mrkne na hodinky. "Musím už běžet." A nepřesvědčivě dodá:" Rád jsem tě viděl."

"Já tebe taky. Ahoj."

"Ahoj."

Honza jde svižným krokem, než se stočí v myšlenkách na svoji vdanou milenku, ještě chvíli myslí na Petru - stejně šedá myš jako kdysi.

Petra zatřepe hlavou, najednou ani neví, zda se jí to zdálo nebo tady Honza vážně byl. Ohne se a zase se probírá barevnými listy.