Setkání v metru

Stalo se to v metru. Bylo úterý, půl deváté ráno. Přibližně. 

Nečekala to. 

Že ho potká. 

Po tolika letech. A teď!

Vracela se od přítele. První společná noc. Ne, neobsahovala "to". O to byla možná hezčí. 

Šeptali si, hladili se. Byla spokojená.

Po dlouhém čase.

A teď!

A teď je tady on.

On.

On. On. On.

On, co jí ublížil. Bezdůvodně, z rozmaru. Jen si s ní hrál. Z nudy. A ona to nepoznala. 

Ba naopak.

Už si představovala jejich společné dítě. Byl to kluk, jmenoval se David nebo Matěj, měl kudrnaté vlasy po něm a zelené oči po ní. Andílek. Narodí se jim andílek.

Ale andílek se nenarodil.

A nikdy ani nemohl.

Andělé totiž neexistují.

Ležérně se opírá o oranžovou tyč. Má na sobě padnoucí tmavý oblek s fialovou košilí. Je hladce oholen, v ruce objemná taška úspěšného muže dnešní doby.

Tak to dokázal.

Je z něj kravaťák.

Chodili spolu pár měsíců. Od jara do podzimu. Mráz už jejich lásku nezažil. That´s all.

Metro zpomaluje. Bude vystupovat. 

Vystupuje.

Jejich oči se nesetkaly.

Nespatřil ji. 

Nespatřil?