Začátek příběhu

Do práce chodím kolem školky.

Je to dobrý začátek? První věta udělá hodně. Mohla bych napsat: Do práce chodím kolem hotelu Crowne, co dřív byl hotelem Internacionálem. Nebo taky: Do práce chodím kolem vojenského posádkového velitelství. A pak bych pokračovala: Mámy a tátové vedou navlečené štěbetající děti do té šedé robustní budovy. Děti plno energie, skáčou, běhaj, rodiče s kruhy pod očima, sotva se držící na nohou, neusnout a přežít. Nebo: V hotelu je ze strany vchod do tělocvičny, každé ráno potkávám ženu, která do jejích dveří zamíří. Každý den jinou, mladou, štíhlou, šik; nepracují, jak žijou? A třetí verze: U brány stojí vždy jeden mladík v maskáčích, a zeleném baretu. Navíc tu běhají vojáčci ranní kilometry, ve skupinkách po dvou třech a v modrých tričkách.

Děj by po první větě plynul jinak. Úvodní slova by mohla postačit jako začátek tří příběhů. Nebo je skloubit do jednoho?

Nebo je vůbec nenapsat, tak jak to dopadá se vším, co chci zachytit, zaznamenat, uchovat, pamatovat. Podělit se.

Do práce chodím kolem školky. Dneska tam, v tom šedém patrovém domě s velkou zahradou, bylo obzvláště veselo. Byl slyšet dětský smích a šmoulí makaróna. Bylo to děsně hlasitý, úžasný a vyvolávající vzpomínky. Na to, jak bratr šmoulí kazetu před (už příliš) mnoha lety taky dostal. K Vánocům. Na to, jak otec v ložnici, my s mámou u křesla, pod oknem, u kazeťáku, co nejvíc ztlumený zvuk, a poslouchali jsme. Tuhle šílenou kazetu, tyhle šílený hlásky a slova, a děsně se smáli. Otec okřikoval, ať už jdeme spát, a tak. Byl to Štědrý večer ideál.

Do práce chodím kolem školky. Vejdu někdy do ní? S drobnou hladkou ručičkou v té mé, s drobnou hodnou holčičkou, co strašně miluje růžovou a já z toho šílím? S poskakujícím klučinou, co mi ráno do kabelky naházel tři tanky a figurku Spidermana? Mířím do kopce, neradostně, přecházím ulici, Šmouly a Šmoulinky nechávám za sebou, je pátek.