Tulipány

Ve váze tulipány. Jaro v domě. Slunce v pokoji. Dar od muže mého života. Nabíjejí mě optimismem. Zahánějí černé pavučiny obav. Že tamto nedopadne dobře. Že tohle nezvládnu. Že bude hůř. Že bude bolest. Že ztloustnu. Že nikdy nenajdu práci. Že nikdy nenajdu práci, která by mě bavila. Že se mým milovaným něco stane.

Je jich sedm. Kolem dokola ve velké váze. Oběžná dráha přírody. Jsou žluté. Jsou čerstvé. Jsou radostí. Jsou tím, k čemu byly stvořeny. Proto vypadají tak krásně. Vypadá člověk krásně, když dělá, co má? A proto používáme tuny šminek a vrstvy hadrů, abychom zakryli naše těla, protože nejsou dokonalá, protože se stydíme za to, co děláme (nebo spíše neděláme)? 

Je sedmého. Koukám na sedm tulipánů. Je pondělí. Nový začátek. Klid. Pomalu roztáčet prví vagonek týdne s cedulkou na boku Pondělí. Nabírat rychlost. Rekapitulovat víkend. Ach, já měla víkend, který měl vše! Lásku, pohodu, přátelství. Kavárenské holčičí odpoledne, ranní posezení na Vysočině s rodiči, osamocené toulání centrem Prahy, duchovní zastavení v kostele, velkou únavu, skvělé divadelní představení. Měl víno, domácí puding, hranolky, čokoládu i špagety. Neměl prostě chybu. 

Je pondělí, já v kamaších, posnídala vánočku, pračka pere druhou várku, a já mám ještě chvilku na naplánování dne. Protože, jak mi včera brácha nad zmrzlinou řekl, každej den by měl kromě práce obsahovat něco, co si budeme chtít zapamatovat - byli jsme si zaběhat, s kamarádkou zašli na dobré kafe, v kině viděli zajímavej film - prostě něco, co nám nedovolí, abychom po měsíci tápali, cože jsme ten týden vůbec dělali - jo, je to náročné, ale to je všechno, co za něco stojí. 

Já už svoje dnešní něco mám. Tak jdu pracovat, ať se to stihne.

Čeká nás krásnej den.