Velikonoční navštěvování

Svátky jsou o tradičním jídle, které nám každý rok nachystá maminka či supermarket. Svátky jsou o tradičních zvycích, které nám týdny dopředu připomínají ve zprávách. Svátky by nám měly hlavně dát čas navštěvovat lidi, které máme rádi. 

V pátek jsme byli u přítelových rodičů. Narozeniny, smrt, postní chlebíčky, bublinky, vzpomínky, fotografie. Hodina za hodinou šla, až jedenáctá přišla. Samolepka do diáře a odchod s hlavičkou v krabici od polárkového dortu. 

V sobotu jsme nastoupili do autobusu. Odjeli na Vysočinu. Zpoždění, nehoda na dálnici, u Lidlu čekají. Jedeme do K. za tetou a strejdou. Nový psí Míša na krátkých nohách, vyzvednutí vánočních dárků i velikonočních sladkostí. Poprvé vidím psa, přítel poprvé vidí jejich dvůr. Pak přejezd do S. Vyměnit kytky na hrobě, krátký výsadek u strejdy. Minulý měsíc mu bylo šedesát. Posílali jsme přání s vůní levandule. Poprvé vidím, že má bříško. Ale stejně je to hlavně dvoumetrový nešťastně neukotvený chlap, který už čtyři roky žije v rodném domě sám. Loučení ve vrátkách, sjezd z kopečka, poslední zamávání, mizíme za rohem.

Příjezd do mého rodného domu. Doma, jsem doma, doma, doma, doma. Vlastní pokoj už není tak úplně můj. Není dětský, i když většinu věcí tu stále mám. Ale nežiju tu, většinou už ani nepřespávám. Ztratil svoje kouzlo. Kouzlo dětských snů, snů sněných na klekačce pod oknem. Nyní ve slavnostním pokoji spím(e). Pokoj, kde žila po svatbě pár let moje teta, než jim dostavěli panelák. Pokoj, kde žili pár let naši, než si upravili podkroví. Pokoj, kam utíkal bratr studovat své dvě vysoké školy. Pokoj, kde nyní přespáváme my. Koho by to napadlo? Mně ne. Ale já zase neoplývám takovou představivostí. Na Život nemám.

Najíme se, napijeme se. Načneme víno. Popíjíme. My holky, já a máma, nahoře. Chlapi, on a táta, dole. Tradiční rozdělení. Večerní koupel s horou bílé pěny. A spát.

Neděle. Venku v altánu. Trochu chladno. Trochu slunečno. Příjezd bratra. Slova se vyslovují, věty se skládají, řeč plyne. Od košil přes svíčkovou po běhání. Obědváme. U jednoho stolu. Pět židlí, pět lžic, pět talířů. Bratr že nádobí umyje. My procházka. Přes rybník po kašnu na náměstí. Pár mincí v ní, pár lidí v ulicích. Návrat, dát kafe a jet na autobusák.

Je večer, když jsme zase v Praze. Půl hodiny v metru. Půl hodiny doma. A pak vyrazit na nákup. Košík plný dobrot, ovoce a nezbytných surovin k přípravě snídaní a večeří všedních dní. U kasy kluk (jedna láhev vína), u kasy holka (jedna láhev vína a čokoláda). A pak my. Jak se liší nákupy lidí (single vs. zpárovaní)! Zaplníme čtyři tašky a ověšení vracíme se do našich zdí. Naplníme ledničku, podíváme na Neckáře s Vondráčkovou. Ach, ta láska v pohádkách!

Velikonoční pondělí. Dopoledne lenošení. Dodržení tradic. K snídani kakao a mazanec. Odpoledne umýt oken pár. Navečer přijde návštěva. Něco nachystat. Teď ale pauza na oběd a hlavička. A možná i to čokoládový vajíčko, že bychom mohli načít...

Hlavička, mazanec, barvená vajíčka, čokoládoví zajíčci. Všechno bylo, je a ještě pár dní vystaveno ve vitríně bude. A pak letošní svátky zasuneme do šuplíku paměti Velikonoce 2014 - copak si z nich za pár let budeme asi tak pamatovat?