Šest kilo od štěstí

Jaro. Krátké sukýnky. Lákající kolínka. Odhalená ramínka. Sladké úsměvy. Potůčkový smích. Dlouhé sametové vlasy. Hebké a voňavé. Souhrnem: mladé masíčko. Ne, nedivím se chlapům, že mají jaro rádi. Vždyť i my ženy se otočíme za hezkou sukní, ať už kvůli sukni samotné nebo závistivě kvůli těm neskutečně dlouhým nohám. No a co je na tom špatného? Nic, nic...je jaro!

Monika milovala jaro vždycky. Letos ho nesnáší. Přes zimu nabrala šest kilo, a teď je špekatá, nevejde se do capri kalhot, v sukni vypadá jako meloun omotaný podvazkem, všechna trička ji obepínají, v ramenou škrtí, jsou jí krátká...je jí ze sebe zle. Jak to, že se mohla takhle vykrmit? To ten přechod na vejšku, žádná pravidelná strava, moc mekáče a alkoholu. Ale jak to, že ostatní holky takhle nedopadly? Ty snad naopak při tomhle režimu zhubly! To je tak nespravedlivý.

Nespravedlivý, nespravedlivý. I kdyby. To jí teď nepomůže. Buď se přestěhuje do Saudské Arábie, kde ji zachrání černý hábit, skočí z Nuselského mostu nebo bude muset začít hubnout. A možná i cvičit! Brrr. Monika se z té představy roztřese. A pak rozpláče. Slzy dopadají do otevřeného pytlíku s chipsy ("to jsou ty poslední, pak už jím jen mrkev").

Monika se takhle trápí, den za dnem, mračí se na jarní dny. Mračí se na přednáškách. Nevnímá, co se probírá, vše, kromě špeků a ďábelské vůně z kantýny, jde mimo ní. A tak nevidí ani pohledy Dana, kterému se líbí už od listopadové srážky v hospodě (oba už byli trochu přiopilí, místnost zakouřená, zamumlali omluvu a každý si šel za svou partou), a který stále neví - už čtyři měsíce! - jak ji oslovit. A popravdě už ani neví, zda to udělá. Vždyť ta Monika se teď tváří tak nepříjemně, sluší jí to daleko méně. Copak to? Ne, Dan nevidí, že Monika něco přibrala, Dan vidí Moniku nehezky, protože se tak vidí ona sama.

Monice se do léta podaří shodit tři kila, je spokojená, oblíbené šaty dopne. Odjede do Chorvatska, kde hodně plave a zamiluje se do místního playboye. Desetidenní románek, ze kterého se bude vzpamatovávat celý zimní semestr.

Dan přes léto pracuje na statku u otce. Dřina při sušení sena a páteční hospody mu Moniku z hlavy vymažou. Její místo zaplní blonďatá prodavačka Baruška. Naivní, veselá holka z Moravy. Na podzim už Dan do školy nenastoupí, protože Baruška tak naivní zase nebyla. Věděla, jak si Dana k sobě přivázat. Místo sezení na přednášce vybírá Dan příchuť svatebního dortu.

Kdyby Monika nepřibrala, nebo kdyby to tolik neřešila, Dan by se odvážil pozvat ji do kina na svého oblíbeného Woodyho. Jenže kdyby není důležité. Na kdyby se v životě nehraje a nic nevyhraje.

Život nikdy nedopadne, jak plánujeme. Dan může snít, co by bylo kdyby. Monika nalezne až po pětatřicítce vyrovnanost a stálost váhy. 

Protože i kdyby Monika nepřibrala, a spojila svůj život s Danem, šťastni by nebyli. Dva roky by spolu chodili, pak se vzali, na ves přestěhovali, dvě děti zplodili a po deset letech výčitek, vyčerpání a vyhoření, bolestivě se rozvedli.

Nedá se říct, která životní cesta by pro ně byla lepší. Po nějaký jdeme a ta nás někam zavede. Děláme, co můžeme. Chybujeme. Snažíme se. Žijeme. Tečka.