Dopis bez oslovení

Můj milý,

ne takhle začít nemůžu...tak jak Tě oslovit mám? Proč i po roce, co jsme spolu, mi to dělá potíže? Pořád jsi pro mě On, ten, který má skoro všechna moje vysněná nej...ale jméno nemáš...je to chyba? je to dobře?...co to znamená? že tě ještě pořádně neznám? že znám, ale neumím si tě pojmenovat?

Může být dopis bez oslovení? Může být takto důležitý dopis bez oslovení? A proč by nemohl, vždyť se říká, že v lásce je vše dovoleno...tak proč ne i volnost při psaní dopisu...volnost, nesvázanost...Je tohle vůbec důležitý dopis?

Nevím, co o nás říká okolí, jak nás hodnotí přátelé, známí či cizí. Je mi to jedno. Mám problém hodnotit nás dva já...tak co o tom můžou vědět jiní?

Přemýšlím, co pro mě bylo z toho roku s tebou nejzásadnější...nevím, ale nejkrásnější určitě to, jak jsi stál pod rozkvetlým šeříkem, jeden utržený tisknoucí v dlani a tvoje oči se ztrácely za obroučkami brýlí...byla to snad vteřina, snad ještě míň...ale ten oka mžik, kdy jsi mě neviděl a já tebe už ano, a kdy ti to tak slušelo a já věděla, že čekáš jen na mě, že kdyby se objevila místo mě Meryl Streep, že to bude zklamáním, tak ten okamžik byl za ten poslední rok nejkrásnější...nejkrásnější, protože soukromý, jen můj...ale je na čase se s tebou o něj podělit...

Nejzásadnější, nejzásadnější...stále mi to vrtá hlavou, co to může být?

Neměla jsem v úmyslu nějak moc vzpomínat, jen jsem Ti chtěla napsat pár hezkých vět k tomu našemu výročí s pořadovým číslem jedna, napsat pár vět a položit Ti je na polštář, ale myšlenky šly nazpátek a vyplavují mi různé momenty:

- jak jsi s natíral okapy a červená barva ti kápla na špičku nosu

- jak jsi mi místo štědrovečerní pohody přidržoval kýbl, když jsem zvracela

- jak jsme nasedli do auta a odjeli na Šumavu do lesů, abych se nezbláznila ze své práce

Mám ráda, že spoustu věcí děláme spolu, těch banálních, hlavně těch banálních. Věšíme prádlo na šňůru, vaříme francouzské brambory, posloucháme zprávy, čteme knížku. Spolu.

Ano, to je to nejzásadnější...jsme pořád spolu.

Tenhle list je bez oslovení..bude i bez konce..bez podpisu...protože náš příběh pokračuje...

Tenhle dopis jsem nalezla v pozůstalosti mé matky. Komu ho psala? Otci? Proč ho neodeslala? Tak komu? Tolik otázek rozvířilo v mé hlavě migrénu. Člověk tuší, že rodiče měli předtím, než jsme se jim narodili, vlastní život, tak jako máme nyní my. Dětské lásky, platonická zamilování, milence. Jenže se na to tak lehce zapomíná, když vyrůstáte před nimi, párem desítkami společných let prorostlým do jedné bytosti, to se vám pak představa jich dvou jako cizích oddělených bytostí, jeví nereálná. A my se pak životem plahočíme za touhle fata morgánou, kterou se nám v dnešní moderní a rychle měnící době nedaří lapit. Pokud někoho potkáme, vydržíme s ním pár let, narodí se nám děti a rozejdeme se v dobrém, považujeme to za úspěch. Ale na celý život? To je dnes tak nemoderní! Alespoň si to tak nalháváme.

Tenhle dopis, co jsem nalezla v pozůstalosti mé matky, jsem si vzala domů. Přeložila jsem ho a ještě jednou, a pak ho uložila do šuplíku u nočního stolku mezi modlitební knížku od prababičky a vylisovaný čtyřlístek z dětství. Máma mi dávala dobrý příklad do života, třeba mi tenhle její dopis nějak pomůže s mým rozpadajícím se manželstvím. Třeba byl určen nakonec mně.