Svatební noc

„Byl to nádherný den, viď miláčku,“ říkal Arnošt, když bral Lauru do náruče. Poprvé svoji ženu nesl přes práh. Do svatebního apartmá. Kde je čeká svatební noc. Když plánovali svatbu a došlo na otázku nocování, rozhodli se, že zůstanou tady v hotelu, v místě obřadu, a hlavně, že si chtějí svatební den i noc užít, a proto to nebudou přehánět s alkoholem. Tak aby se ze svatební noci nestala jen noc unavených nohou a vyspávající kocovinu.

Samozřejmě, že spolu před svatbou spali, vždyť tvořili pár po pět let. Už když se poznali, nebyli panic ani panna. Ale oba cítili, že svatební noc je něco jiného. Hlavně tedy pro Lauru, neboť pochází z katolické rodiny. Když to kdysi dávno řekla Arnoštovi, tak se tak hlasitě rozesmál, až mu zaskočily špagety s boloňskou omáčkou, které právě v restauraci pojídali. 

Tři měsíce před svatbou si dali distanc. Bylo to těžké, neboť žili v jedné domácnosti. Denně vedle sebe uléhali. Jak se nedotýkat? Ale po třech týdnech už si na to zvykli, už jim to zvláštní nepřipadalo. Tolik toho přečetli, tolik si toho navyprávěli, tak moc nového se o sobě dozvěděli.

Pokoj je krásně vyzdoben, jak se na svatební apartmá v pětihvězdičkovém hotelu sluší a patří. 

Arnošt ještě chvíli podržel Lauru v náručí, silněji ji k sobě přitiskl a pak ji jako křehkou nádobu postavil na zem. Políbili se. 

Lauřiny oči byly vlhké slzami štěstí. Měla před sebou člověka, se kterým se spojila navždy. Člověka, jehož názoru si váží nejvíc. Člověka, se kterým se smála uvolněně a často. 

Ani jeden z nich už se nemohl dočkat, až se spolu pomilují. Do toho byli plní dojmů z celého dne. Tak rychle to uteklo! Byli v jednom kole. Pouštění holubic. Náročné dvouhodinové focení na břehu místní řeky. Upocený tanec. Sladký dort a perlivé víno. Babičky z Moravy se svatebními koláči. Únos nevěsty. 

Bylo toho moc.

Ale už je to minulost. 

Teď je čeká svatební noc.

Arnošt se dívá Lauře do očí. Laura se dívá Arnoštovi do očí, ale pak je sklopí. Jako by byla opravdu nevinná, jako by to mělo přijít poprvé. Ona to tak vnímá, přestože není katolička z podstaty, ale spíš z rodové poslušnosti, uvědomuje si náhle, jak moc to pro ni znamená, že teď, teď je manželka a má dovoleno fyzicky milovat svého muže. Laura se chce milovat se svým mužem.

Arnošt takhle složitě nepřemýšlí. Myslí na podvazek s růžovou mašlí. Myslí na krajkové kalhotky a bílé samodržící punčochy. Arnošt se chce milovat se svou ženou.

Laura povoluje Arnoštovi kravatu, Arnošt hladí Lauru po krku, Laura sundává muži sako z ramen a vyzouvá se z vysokých bílých střevíců. Laura rozepíná šedou vestičku, a pak bílou košili - knoflíček po knoflíčků. Nespěchá. Arnošt otáčí ženu a rozvazuje ji z korzetu. Bílé šaty klesají ke kotníkům. Laura vypadá jako víla, která stojí v obláčku ranní mlhy. 

Laura a Arnošt se k sobě přitisknou. Toho dne podruhé bere Arnošt ženské tělo do náruče a přenáší Lauru do měkké postele plné červených plátků růží uspořádaných personálem hotelu do tvaru srdce. 

Po pěti letech společného trávení nocí a tříměsíční pauze se milují poprvé jako manželé. Je to intenzivní, nesmělé, důvěrné, známé, nové, spojující. 

Dech se uklidňuje, srdce se vrací k navyklému rytmu, těla přestávají být roztřesena, ruce druhého hladí k uklidnění.

Je konec. Je to začátek.