Škola začíná!

Po třítýdenní pauze, kterou jsme měli pro nadechnutí a dokončení všech požadavků, začal letní semestr. 

Je středa. Mám výuku. Těším se do školy? Nevím. Rozhodně nemůžu říct, že bych se netěšila. Beru to asi tak, jak to je. 

Středy mám ráda i proto, že jezdím s mužem. Přichvátne si, aby stihl odejít z bytu před osmou. Kvůli tomu, abychom strávili pár minut ve stejných dopravních prostředcích. Mám to ráda, i když dnes mluvíme o neradostném tématu - schizofrenii, jejích typech, důsledcích (muž si ráno pouštěl Fokus Václava Moravce).

Manžel má pracovní poradu na Smíchově, a tak se mnou - poprvé - jede až do školy. Vyvezeme se výtahem z metra. Vejdeme do budovy. Sejdeme k učebně. Je zavřená. Jsme tu brzo. Támhle v dálce u šaten vidím hlouček svých spolužáků. No spolužáků - každý učí něco jiného, a věkové rozmezí mezi 25 až 60 je také jaksi široké. 

Muž mi dává pusu. Ještě jednu. A ještě jednu. Poslední úsměv a odchází na kafe do Quadria. Já se připojuji k hloučku ostatních. Všichni řeší, že máme málo bodů z psychologie (ale zjišťujeme, že máme všichni podobně, tak to její druhé číslo neznačilo asi maximální počet bodů, oddechneme si), že nás čekají šílené úkoly z počítačů (kterým nerozumí nikdo kromě těch, co je učí). Štěbetá se - a popíjí. Jeden fousatý kolega, vedle kterého často sedávám na výuce, nechává kolovat placatku slivovice. 

Třída se otevírá, výuka začíná.

Rozprostřeme se po učebně. Každý už má své oblíbené místo. Dvě paní, co učí knihovnictví, sedávají vpravo, támhle ten pár učitelů sedí vždy vedle sebe, ty tři naducané holky musí ukořisťit židle vzadu. Já jako obvykle, vedle pána s mohutným černým knírem.

Dozvídáme se rozvrh, zadání závěrečné práce, první úkoly, informace o praxi. Jsme zoufalí, ale nepoddáváme se! 

Student s knírem vytahuje mléčnou studentskou pečeť a posílá ji po lavici. Pak ještě bio učitelka posílá bio sušenky. Děláme šprýmy, i přednášející se s námi směje. Když se nejstarší spolužák (pár let před šedesátkou) začne hroutit, že by potřeboval den o více než 24 hodinách, aby zvládl učit na plný úvazek plus všechny ty práce a úkoly vypracovat. Jakou dostane odpověď? Řekněte svým drahým polovičkám, teď mě neruš, musím se učit, jinak mne budeš muset živit ty!, tak mě nezatěžuj domácími pracemi. 

Z následné veselé nálady vyplývá, že jedné paní zítra bude padesát. Gratulujeme jí. Dostává zbytek čokolády.

Přestávka. 

Výuka.

Oběd. 

Počítače.

Tři hodiny poslouchat o webových stránkách pro pedagogy je otupující. Vyřizuji mejly, koukám po zajímavých divadelních představeních (Africká královna, to musím vidět!), sumarizuji, co je potřeba vyřídit (vyzvednout opravené kozačky, napsat příspěvek na druhý blog...). Snažím se soustředit, ale i když je profesorka milá, tak to nejde. Jak o přestávce za všechny pronesl náš kolega citát z Knoflíkové války: "Kdybych to byl býval věděl, tak jsem sem nechodil."

Všechen čas uplyne, a tak i naše výuka končí - a jelikož jsme ve škole - zadáním práce.

Sbalíme školní aktovky (kabelky, batohy), vyhodíme do koše odpadky (šlupku od banánu, kelímek od jogurtu, půllitrovku od coly) a jdeme domů. 

Tak takhle jsme ten letní semestr začali!