Zakouřená kavárna. Typické prostředí intelektuálů. Jsou tu mladí lidé, známí herci. A já. Objednávám si svařený džus a manželovi, který mi zrovna když platím u baru, volá, obložený chlebíček za 18 Kč.
Sedám si do rohu ke kulatému stolečku. Je to vyvýšené místo. Vedle mne sedí dvě mladé dívky, líbají se. Přijde ke mně žena ve středních letech, že se tady má setkat s paní Kašparovou. Zavrtím hlavou, to já nejsem.
Vytahuji notýsek, musím si udělat poznámky.
Před odchodem mi volal strejda. Mluvím s ním od Štědrého dne poprvé. Je s ním těžká komunikace. Nemáme o čem mluvit. Chvilky trapného ticha střídají věty o sněhu, teplotách, nabíječce k telefonu, kreditu do mobilu.
Banální, banální, je to zoufale tak banální. A nic za tím. To je to zlé.
A pak pronese:
Ještě dojdu na hřbitov. Dneska je to třicet devět let, co děda, jako tvůj, jako můj táta, zemřel. Přesně to vyšlo na den, na pondělí. No, tenkrát mi bylo dvacet dva, a tvojí mámě patnáct. Příští rok to bude už čtyřicet let. No, tak dojdu na hřbitov.
Mlčím. Vrčím. Snažím se projevovat pochopení, smutek, ale neumím to. Jak já nerada telefonuji!
Ale tohle je podstatné, tohle je život. V téhle části hovoru opravdu jsme.
Zavírám notýsek. Přichází kamarádka. Taky se tě nějaká ženská ptala, jestli nejsi Kašparová? Nějaká kolize na I. P. Pavlova, ale dobrý, dorazila jsem.
Mluvíme o tom, zda jsme introvertky či ne. O tom, že je zima, a proto asi jsme raději zalezlé doma, než se někde seznamovat s novými lidmi. Alice jí nakládaný hermelín, ukusuje k němu z krajíce chleba.
Chce, abych mluvila, když ona jí. A tak jí vyprávím o tom telefonátu se strejdou. Jak je mi z něj těžko na duši. Probíráme to, Alice ví, o čem mluvím, bohužel to ví.
Přichází můj muž, hladově sní ten ubohý chlebíček, co jsem mu koupila. Dopije můj nápoj. Prohlížíme si plakáty na zdi. Muž říká, že jedna z těch dvou dívek vedle nás je určitě předělanej chlap. Podívám se na ty mladé slečny znovu. Vypadá to, že má pravdu.
Hodiny se šouravě posunuly k námi určené hranici, kdy se zvedneme a půjdeme na představení. A tak se zvedáme a jdeme na představení. Zmatky v šatně. Dolů po schodech. Jsme ve sklepě. Kupujeme program a hra začíná. Možná, že odcházíme. Tak se jmenuje, a tak nějak se cítím.
Žádné komentáře:
Okomentovat