Žena z polední pauzy

Sedím po sezení na dopolední výuce v oblasti psychologické ve druhém patře na chodbě. Je tu klid, dobíhá zkouškové, to jen my, co chceme vědět minimum o učitelování, jsme tu. Vyndávám z tašky knížku, chci si číst. V noci, tma tmavá, manželovo pochrápávání, kulaté světélko lampičky, kulisy mých nocí, v noci jsem ji rozečetla. Denemarková, Příspěvek k dějinám radosti. Slovní obraty, slepená spojení, byla jsem polapena v tom děsivém příběhu od samého začátku. Teď v něm chci pokračovat. Dostat se na magickou hranici první stránky s trojciferným označením. Čtu si o vlašťovkách, vpouštím se do slov. Jsem na chodbě plné zelených židlí po obou stranách. Ticho. Ani hodiny tu netikají. Hlavu mám skloněnou, nenadzvedávám ji. Registruji míjející nohy, co přecházejí z přízemí ještě blíž k oblakům, než jsem teď já. Tu si vedle přisedne kluk a čte si. Tu si tři holky položí kabelky, vypijí horkou čokoládu, debatují o zkoušce. Připadám si jako při sledování filmu. Postavy se míhají, mizí, objevují se, jsou to kulisy k mé četbě. 

A pak se objeví neobvyklá postava, která mne donutí tohle napsat. Nevím, jak dlouho tam byla. Slyšela jsem hlas, postavu tušila, dál si nerušeně obracela stránky. A pak jsem zvedla hlavu. Spatřila jsem ženu. Chodila po chodbě, mluvila. Telefonuje? První co mne napadlo. Napadlo by to každého. I vás. Nikdo jiný v dohledové vzdálenosti nebyl. Chodila po chodbě, mluvila, ukusovala koláč. Zastavila se, sundala si bundu (žlutou, svítivě) a položila ji na plastovou židli natřenou obdivovatelem Rákosníčka. Vedle bundy, která si lehla na sedadlo, se pyšně do výšky tyčila krosna, igelitka z Lidlu, plastová krabička od zmrzliny (asi zbytek svačiny) a panenka. Plastová, dětská panenka. Měla botičky a pruhovanou čepičku. 

Znovu jsem se podívala na ženu. Nepřestávala mluvit. Tedy ano, odmlky dělala, když naslouchala odpovědím. A pak hned zase povídala ona, co měla na jazyku připraveno. Žena mne nevnímala, uvězněná ve svém hovoru, přesto jsem na ni hleděla jen po očku, nechtěla jsem se střetnout s jejím pohledem. Je to blázen? Snad ano, snad neškodný. Žena, šedé vlasy, krátce zastřižené, tepláky z osmdesátých let. Co tu dělá? Ví o ní někdo? Studenti procházející tímto patrem si jí nevšímali. Jsou tu na ni zvyklí? Nebo se ji prostě jen snaží nevidět? 

Seděla jsem tam, přemýšlela o ní, a ona o mé existenci neměla ani potuchy. Bylo mi z toho...začal mne svírat pocit úzkosti. Věděla jsem, že tady nemůžu zůstat. Vstala jsem, oblékla si kabát a vyšla z budovy. Jela jsem domů, jela jsem metrem domů, knížku na koleni, kontrolor, kontrola jízdenek, o dvě stanice dál, pořád v jedné soupravě metra, kontrolor, kontrola jízdenek. Absurdní. Přišlo mi to absurdní. Žena s plastovým miminem, dvě přepípnutí opencard. Chtěla jsem domů, k počítači, do svého virtuálního světa, přečíst emaily, články, oblíbené blogy, životy cizích lidí, o kterých vím víc než o spoustě individuí v mém okolí. Ten pocit absurdity, posílený četbou zvláštní knihy, mne neopouští ani teď. Ale pomohlo to - vypsat se.