Na Hromnice

Vstala jsem. Otočila žaluziemi. Žasla jsem. Ono napadlo! Je bílo!! Pocit jak po požití extáze. Netrvá dlouho. Vidím, že je to jen slabý poprašek, který Praha ze svých beder do oběda setřese. Ale nevadí, první ranní úsměv snížek vykouzlil. Kdo docílí druhého?

Vstala jsem. Ustlala jsem. Natřást polštáře. Naklepat peřiny. Přehnout je. Vzít ze země přehoz a rozprostřít ho přes celou plochu letiště (letí, letí vzduchem...jako UFO). Porovnat při rozích, ať přikrývky, ve kterých usínáme do snů, nečouhají. Navrch naaranžovat okrasné polštářky.

Vstala jsem. Vzala jsem z nočního stolku knížku, ve které mám zrovna záložku a mobil, který je stále ještě v nočním ztišeném režimu. Na prsteníčky jsem nasadila zásnubní a snubní prsten.

Vstala jsem. Vzala za kliku a vyšla z ložnice. Přendávám kalendář. Druhého druhý. Hromnice. Na mších dnes budou hrát velkou roli svíce. Na Hromnice o den více. Známý film. Probudit se a žít ten samý den znovu a znovu. Chtěla bych to? Nepřemýšlím a odpovídám NE. Dobře, budu to brát trochu vážněji, a fakt se nad touto otázkou zamyslím........Nechvátejte na mě, přemýšlím!.....Dobře, už jsem si to promyslela....NE, moje odpověď je stále stejná. NE NE NE A NE! 

V hlavě se mi míhají záblesky úžasných chvil mého života. Je jich (ne)překvapivě dost. Vybavuji si, že jsem nechtěla, aby skončila jízda na řetízkáči (ten pocit osvobození, nepatrný strach ze zamotání vlasů, sladkost v puse od cukrové vaty, je mi osm...může být člověk šťastnější?). 

Vybavuji si sobotní večery, kdy jsme s rodiči koukali na novácké estrády (vrátili jsme se prokřehlí z ministrování, dostali brambůrky a sprite, topení hřálo, před námi volná neděle, je mi třináct...může být člověk šťastnější?). 

Vybavuji si sloupečky knih vedle mé postele, kostičkované povlečení od tety, mám klid, nikdo mne neruší, celou noc trávím ve společnosti příběhu, štípají mne oči únavou, je mi dvacet...může být člověk šťastnější?). 

Vybavuji si první schůzky s Ním (celý den v Zoo, výlet do Strže, hovor plyne, nezadrhává, chvilky mlčení, první vzetí za ruku, jeho pohled do mých očí v Arše, je mi dvacet sedm...může být člověk šťastnější?). 

Taky jsem zažila spoustu dalších nezapomenutelných chvil (bratrova promoce, úspěšné státnice, žádost o ruku, svatba....) To všechno bylo krásné, ale ty drobné okamžiky, které nikdo nezachycuje, protože jsou obyčejně samozřejmé, a které nejsou dílem dlouhodobého úsilí, mi vždy přinášely větší radost. Ale koukám, že jsem od své původní otázky výrazně odletěla....nic nejde vrátit, a je to tak dobře.

Vstala jsem. Dala si vařit vodu do konvice. Z plechové krabičky vyndala pytlík čaje. Vybalila jej z papírového obalu. Obnažený sáček vhodila do hrnečku. Konvice hučí. Voda vře. Snídám ještě v pyžamu. Chroupu dětské přeslazené cereálie a je mi dobře.

Vstala jsem. A začala nový den.