Nevím, proč jsem si myslela, že mně se to nestane, že náš vztah je tak krásný, že si ho s partnerem nenecháme zkazit nějakou rychlovkou na dámských záchodcích v baru či sekretářkou ohnutou přes stůl při firemním vánočním večírku. Oba jsme šli do vztahu na rovinu, naplno, s čistým stolem, s tím, že budeme partneři i přátelé. Fungovalo to, dobře to fungovalo, celých patnáct let. Pak jsme asi polevili, protože nemůžu dávat vinu jen jemu, i když je to on, kdo podvedl, vím, že jsem o sebe přestala trochu dbát, zpohodlněla jsem, znáte to, moc starostí s dětmi, v práci. A hlavně, zestárla jsem.
Už jsme nechodili na večeře, na procházky, do kina, do divadla. Nezašli do vinárny na dvě deci, jen tak, tancovat?, to už vůbec. A to jsme to zamlada na parketu protáčeli až do rána, okolní páry jen závistivě koukaly.
Jeden den s někým ležíte pod peřinou, těsně přimknutí, skoro splynutí v jedno. Druhý den sedíte u stolu a mezi vámi vzdálenost stovky světelných let. Podepisujete žádost o to, aby vás s tím druhým nic nepojilo. Hádáte se o hrníčky. Jeden tvrdí, že jste je dostali jako svatební dar od jeho tety Růženky, druhá zase, že ne, že je vám dali Komárkovi. Čí jsou? Komu zůstanou?
A co děti? Čí jsou? Komu zůstanou?
Najednou toho druhého neznáte. Ano, když zavřete oči, stále vidíte každý jeho šedý vlas, vrásku u očí, ale nevíte, kdo je. Rozpoznáváte jeho hlas, ale slovům nerozumíte. Slyšíte jeho dech, ale jeho srdce netluče pro vás.
Základní pilíře vašeho života jsou zbořeny. Je vám pětačtyřicet a musíte začínat znovu. Místo toho, abyste si v neděli zalezli pod deku s křížovkou a brýlemi na čtení.
Stydíte se, nechcete o tom mluvit, bolí vás záda, stárnete, rozdělujete přátele. Za ty roky máte už jen společné. Tipujete, kdo se přikloní na čí stranu. Najednou nemůžete jet na hory jako každý rok. Protože tam jede ten druhý. Musíte plánovat víkendy, podle toho, jak máte přiděleny děti.
Děláte radikální změny. Účesů, návyků, oblečení. Zkoušíte cokoliv, třeba něco zabere.
Nechcete být sami. Jste zlomeni. Zbyla vám jen jedna věta, nad kterou donekonečna kroutíte hlavou: Jak to, že se nám to takhle rozpadlo?
Jeden den s někým ležíte pod peřinou, těsně přimknutí, skoro splynutí v jedno. Druhý den sedíte u stolu a mezi vámi vzdálenost stovky světelných let. Podepisujete žádost o to, aby vás s tím druhým nic nepojilo. Hádáte se o hrníčky. Jeden tvrdí, že jste je dostali jako svatební dar od jeho tety Růženky, druhá zase, že ne, že je vám dali Komárkovi. Čí jsou? Komu zůstanou?
A co děti? Čí jsou? Komu zůstanou?
Najednou toho druhého neznáte. Ano, když zavřete oči, stále vidíte každý jeho šedý vlas, vrásku u očí, ale nevíte, kdo je. Rozpoznáváte jeho hlas, ale slovům nerozumíte. Slyšíte jeho dech, ale jeho srdce netluče pro vás.
Základní pilíře vašeho života jsou zbořeny. Je vám pětačtyřicet a musíte začínat znovu. Místo toho, abyste si v neděli zalezli pod deku s křížovkou a brýlemi na čtení.
Stydíte se, nechcete o tom mluvit, bolí vás záda, stárnete, rozdělujete přátele. Za ty roky máte už jen společné. Tipujete, kdo se přikloní na čí stranu. Najednou nemůžete jet na hory jako každý rok. Protože tam jede ten druhý. Musíte plánovat víkendy, podle toho, jak máte přiděleny děti.
Děláte radikální změny. Účesů, návyků, oblečení. Zkoušíte cokoliv, třeba něco zabere.
Nechcete být sami. Jste zlomeni. Zbyla vám jen jedna věta, nad kterou donekonečna kroutíte hlavou: Jak to, že se nám to takhle rozpadlo?
Žádné komentáře:
Okomentovat