Minulý týden mě fascinovala žena s plastovou panenkou na akademické půdě. Tento týden je to bosá dívka v metru.
Potkala jsem ji včera, když jsem jela do Rudolfina vyzvednout lístky na květnovou Zkoušku orchestru, vypůjčit si nové knížky v Ústřední knihovně, posedět nad horkou čokoládou s manželem a Alicí v kavárně, a pak strávit dvě úchvatné hodiny na přednášce pana profesora Hilského o Shakespearových sonetech. (Úžasný program, povím vám!)
Potkala jsem ji na přestupu z červené na zelenou (nejsem Pražák, pokud jste dosud pochybovali, teď máte jistotu, o metru mluvím v barvách!). S vlnou lidí jsem se snesla ještě níž do podzemí, opřela se o stěnu a čekala na příjezd soupravy. Nechtělo se mi číst, poslední dny mne knížky nedokáží upoutat, nějak si vystačím s vlastními myšlenkami.
Sledovala jsem lidské boty. Překvapilo mne, kolik lidí už má botasky, hlavně děti a mladí muži. Sledovala jsem tuhle zajímavou módní přehlídku, pro kterou jsem nemusela nic dělat, jen mít trochu skloněnou hlavu. Sledovala jsem, kdo má boty čisté, kdo má nové, kdo ošoupané. Bavila jsem se. Myslím, že opravdová módní show nemůže být zajímavější!
A pak přišly svatební šaty (to bývá zlatý hřeb přehlídky, ne?) - v tomto případě mi vyrazili dech bosé nohy. Zírala jsem na ně. Viditelně viděla pohybující se palec. U tohoto "obutí" jsem musela přejet celou majitelku - mladá dívka, vlasy v culíku, kostkovaný zimní kabát, čte knihu. Žádné boty! Ani v ruce! Ani v tašce! Chovala se tak přirozeně, ač na ni lidé neskrytě hleděli. Fascinující, povídám vám.
Každý den můžu vidět něco nového, jen se to chce pořád kolem sebe dívat. A vnímat.
A stejně mě ten život vždycky přetrumfne něčím, co absolutně nečekám.
To je dobře.
To je tak moc dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat