Maková panenka

Sukně kolem ní vlaje, na eskalátoru, červená s modrými puntíky, letní a lehká, jako teď ona. Možná až moc, pomyslí si, lehce by ji život mohl odfouknout. Nebuď dramatická, řekne si. Tohle se děje den co den, někdo odejde a jinde život začne. A teď to udělala ona. Svému muži, svým dětem. Pro sebe! To neznamená, že je to o to snazší. Denní salvy pláče jsou její současnost. 

Dnes je první den, kdy jsou letní teploty. Chodníky žhnou, zmrzliny tečou po dětských prstech, ale ona neví jestli i po prstech jejích dětí.  A to je ono. Poprvé zažívá střídavku. Je sobota a ona je volná. Nic nemusí. Nemusí Nic. A tak rychle ráno zaplula do pantoflí a vyrazila do města. 

Kavárna, kniha, park. Užít si den bezstarostně – bez starostí – bez – bez všech. Je jen a jen ona. Nic víc, nikdo víc. Je to příjemné, až z toho bolí. Protože se není kam vrátit – jen do potemnělého prázdného bytu, na který si zvyká. Děti týden prožijí bez jejích svačin a vyzvedávání na kroužcích. Zvládne to, musí, ale jak? 

Vzala si svoji sukni, kterou si koupila, když se narodil Viktor. Nebo Ema? Má to v mlze, jak byly děti krátce po sobě. Vlastně to není podstatné, podstatné je, že je to její oblíbená sukně. Připadá si v ní jako maková panenka – s tím termínem vlastně přišel Evžen, její, brzy už ne, muž. A ona to přijala a od té doby se v té sukni tak krásně cítí. 

Cítí, že dnes musí být venku, dělat hezké věci, jinak ji pohltí její pocity. A to teď nechce, slunce pálí, všichni venku září, a ona nechce být za šedou myšku. A nebude!

V kavárně si dala cappuccino, sušenku. 205 Kč píplo na terminálu, měla by šetřit, proběhlo jí hlavou, vše je tak drahý, když tolik věcí musí pořizovat. Nikdy by nevěřila, jak moc věcí je v domácnosti v jednom provedení a při dělení pak chybí. Nikdy by nevěřila, kolik za deset let nashromáždí oblečení, krabic, knih, ručníků. A stejně je to málo, když jí pak chybí koště a vařečka.

Kafe si zkazit nenechala, užila si ho do posledního doušku. A už ji to nutí jít dál, do Stromovky, kde by si za normální situace házela s dětmi frisbee. Jenže teď není normální sobota, ale sobota, která je výhybkou do nového běhu dní, začala střídavka. 

Usedá na lavičku ve stínu, hledí na hladinu vody, snaží se na nic nemyslet, jen být dívkou v tento letní den. Co když už to takhle bude pořád – osamělá žena ve středním věku, protože dívkou už opravdu není, i když by ráda, sedící na lavičce, pozorující lidi a svět, protože svůj už nemá. Co když už bude pořád jen sama. Ne, ještě aspoň pár let má děti, a dál nemyslet. 

Knížka v dlaních jako rekvizita, není pro koho předstírat spokojenost, stejně to dělá, nikdo si jí nevšímá.

Je podvečer, den zvládla, noc bude horší, vrací se k metru, ale co ji to popadá, po cestě vybíhá na vyhlídku nedalekého nádraží. Je nově otevřená, ještě tu nebyla, podívá se. Udýchaná si pomyslí, ty schody za to stály, přijemně tu fouká, látka sukně kolem nohou tancuje valčík.

Rozhlíží se, vidí kostel, kolem kterého sem přišla, vidí výškové budovy, které se dotýkají nebe, vidí koleje, které se větví. Zajímalo by ji, kam odbočil vlak jejího života. Asi je dobře, že to neví, protože se vlastně těší, že to bude muset zjistit.

Po cestě domů si nakoupí ve večerce pamlsky na smutné pozdní hodiny, jako odměnu, jak dnešní den zvládla, jako prevencí před chmury. Je na sebe pyšná, první den přežila. A docela hezky.