Stránky

2011/04/01

Na návštěvu

Věnováno mámě

Už zase. Jen co se objeví cedule se jménem vesnice je cítit to zvláštní ovzduší. Ta zatuchlost. Nevím čím to je, ale kdykoliv přijíždím sem domů tak od tohoto místa je cítit ta zloba, ta nehostinnost, nepřátelskost. Je to v lidech, v půdě, ve zdech budov, všude. Celá tahle oblast je zamořena něčím špatným, zlým. Nikomu se tady nepřihodí nic dobrého.

Přesto je to moje rodná ves. Je tu dům, co postavil táta. Kolikrát jsem ho viděla, jak projíždí těmi našimi zelenými vraty. Kůň sotva prošel. Vždycky to bylo náročné. Narodila jsem se tu, vyrostla, dospěla. Dvacet let života.

Dnes sem jezdím za mámou. Už je stará, dávno v důchodu. Je to pořád stejně hodná a laskavá ženská, se šátkem na hlavě. Prostě taková, jakou ji znám. Nikdy se nerozčílí, nikdy se nezlobí. Pořád úsměv. Přestože zůstala v pětačtyřiceti sama. Vdova se čtyřmi dětmi. Neuměla se o sebe postarat, úředničinu vyřizoval vždy otec. Musela vstoupit do družstva, už to nemohla zvládnout. Nešlo to. Bylo to těžké  pro ni, pro nás, pro všechny.

Ale to už je dávno. Dnes sem jezdím jen  na návštěvu. Každou neděli v tom našem červeném žigulíkovi. Sama jsem máma. Nemusím se ani otáčet a vím, že na zadní sedačce sedí blonďatá holčička, s dvěma culíkama. A vedle ní její mladší bratr, který je tak roztomilý, že jsou z něj lidi u vytržení. Mám skvělou rodinu, báječného muže, který mne podrží. Není to samozřejmě lehké, kolikrát jsem musela zatnout zuby, ale udělala bych cokoliv, aby se moje rodina nerozpadla.

Už jen zahnout doprava, projet kolem kostela a jsme na návsi. Mamka už určitě čeká. Bábovka na  stole, voda na kafe v konvici, jen zapnout. Proběhne trochu chaotické a hlučné přivítání. Pak se posadíme. Vypijeme každý svůj šálek, děti si dají kousek buchty, možná i dva. Popovídáme, jaké mají úspěchy ve škole, co v práci. Co nového ve vesnici. Pak se přejde na politiku. A vše se uzavře babiččinou řečí ohledně náboženství.

Budou to docela příjemné dvě hodiny, které tady strávíme. Pak muž začne koukat na hodiny, které visí nade dveřmi, a zvedat obočí. Že jako je třeba vyrazit. Ať dojedeme za světla. Za tmy, to on nerad řídí. Když to udělá asi počtvrté, zavelím, že je čas se zvedat. Proběhne loučení, mamka rychle ještě doběhne dětem pro čokoládu. Nepřenesla by přes srdce nic jim nedat. Poslední políbení, ano jistě zavoláme si večer. Tak šťastnou cestu a zase někdy přijeďte. Nasoukáme se do auta, poslední zamávání. A odjezd. Myšlenky už se stáčí k domovu - vyžehlit dětem na zítra oblečení, připravit svačiny. Je potřeba dojít zaplatit popelnice...

Vím, že takhle to proběhne, ještě dříve než se to stane. Je to tak dané. Musí to tak být. Nechci uvažovat co bude až máma nebude. Vím, kdy sem pojedu naposledy. Na mámin pohřeb. Strašně těžko se to říká, ale je to tak. Pak už mne tady nic nedrží.

Jak se jen ten život vyvinul. Mohl být lepší. Ale setsakra mohl být horší.

3 komentáře:

  1. Já jsem vyrostla v Karlových Varech a taky jsem moc ráda jezdila za mámou na návštěvu. Když se mi narodila děti, máma se přestěhovala za námi do Prahy. Bylo fajn, že jsme se mohly vídat častěji, ale stejně mi to cestování chybělo. Ve Varech jsem nebyla už pět let, nemám tam za kým jezdit... jako bych přišla o kus kořenů.

    OdpovědětVymazat