V zajetí knihy

Začne to nenápadně. Kniha vás zaujme, koupíte ji. Po čase si ji náhodou vezmete na cestu, do kabelky, co kdyby. Stojíte na zastávce, autobus vám ujel před nosem, tak tedy abyste využili čas (protože to se v dnešní době musí, nejde jen tak stát a nic nedělat) knihu vytáhnete. Přečtete záložky, zkusmo prolistujete, podíváte se kolik stran přesně má. Přelistujete prvními téměř prázdnými stránkami, přelétnete věnování a konečně se můžete pustit do čtení toho, proč tu knihu máte - do románu. Přečtete pár stránek, pak nastoupíte do autobusu, po cestě klímnete, knihu uklidíte a vrátíte se k ní zase odpoledne.

Večer si řeknete, že si před spaním "dáte" pár stránek, aby se vám dobře usínalo. Ale o spánku nemůže být ani řeč. Kniha vás tak lapí do svých sítí, že nemůžete odtrhnout oči a jen čtete a čtete. Řádek za řádkem. Stránku za stránkou. Kapitolu za kapitolou.

Je  po půlnoci. Oči pálí, víte, že ráno budou rudé, chce se vám spát, cítíte už únavu, ale přesto vám to nedá, musíte číst dál a dál, až na úplný konec. Tak a jste tam, příběh se uzavřel a vy můžete jít spát. Ale copak to teď jde? Přemítáte o ději, postavách. Teď se to ve vás zpracovávává přes váš osobní filtr, vybavujete si věty, které vás zaujaly, znovu si před očima přehráváte scény, vidíte je se všemi detaily.

Jste ve stavu, kdy nevnímáte okolní svět. Neslyšíte, nejíte. Vlastně ani nežijete vlastní život, ale ten románový.

To je jen takové vzpomenutí na uplynulou noc, kterou jsem takto strávila a uvědomila si, jak jsou tyhle stavy strašně fajn:-).

Která knížka to způsobila? Ani později, ani jinde od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan.

A ještě přidám  větu, ze které je vlastně odvozen název celé knihy:

Přesto zranění láskou není příslibem ničeho: ani později, ani jinde.